Člověk a společnost – Oděv a móda


Vejdeme-li do běžného obchodního domu, zpravidla brzy zjistíme, že nejvíce prodejní plochy je věnováno textilu, prádlu, konfekci, obuvi a podobným artiklům – zkrátka tomu, co si na sebe navlékáme. Otevřeme-li v pohodlí domova nabídkový katalog zásilkového prodeje, zjistíme totéž: textil a oděvy zabírají většinu stránek. Odívání je zřejmě obrovský byznys. Určitě je důležité mít co na sebe, ale není takové zaujetí zevnějškem poněkud přehnané? Zkusme se podívat, co nám k tomu říká Bible a křesťanská víra.
První zmínky o ošacení nalezneme hned v prvních kapitolách Bible, a to v kontextu prvního hříchu:
(Adamovi a Evě) se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Gn 3,7)
To byl tedy první lidský oděv. Ten druhý jim zhotovil sám Bůh, když je vyhnal za rajské zahrady:
Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. (Gn 3,21)
Na funkci oděvu se dodnes mnoho nezměnilo: je to v první řadě ochrana těla před vlivy vnějšího prostředí.
Je zde však ještě jeden aspekt. Proč si Adam s Evou z ničeho nic pořídili bederní roušku? Ochladilo se? Ne – začali se stydět, jeden před druhým a možná i před Bohem. První oděv nebyl vynucen změnou počasí, ale změnou duše. Soustřeďme se tedy na oděv jako na způsob vyjádření našich vnitřních postojů. Představme si úředníka či podnikatele v bezvadně padnoucím společenském úboru. Představme si naopak zarostlého mladíka kráčejícího v okázale ošuntělých šatech. Představme si provokativně střižený oblek atraktivní ženy. Lidem většinou není jedno, jak vypadají. Někdo si přeje zapadnout do řady, jiný touží vyniknout. Někdo se bojí urazit, jiný se chce zmocnit. Vědomky či nevědomky, lidé často volí své ošacení tak, aby lépe dosáhli svých cílů.
Ačkoliv tyto postoje duše zůstávají víceméně skryté, vnější způsob oblečení je zjevný, někdy až do očí bijící, je také nakažlivý. Snad je v jistém smyslu pravdivé rčení, že „šaty dělají člověka“. Jak kdo vypadá, takový dojem o sobě vzbuzuje, oděv člověka prezentuje před ostatními. Nevěřím sice tomu, že by samotné šaty ze mne mohly udělaly někoho jiného, než opravdu jsem, ale na druhou stranu mohu svým oděvem podtrhnout svůj skutečný charakter – anebo jej také skrýt.
Začali jsme s otázkou, co praví Bible a křesťanská víra o oblékání. Bible se sice výrazně zaměřuje na nitro člověka, na jeho osobnost, ale dodává, že vnitřní charakter by neměl být v rozporu s vnějším vzhledem. Proč by měl slušný člověk nosit neslušné šaty? Takto uvažují bibličtí pisatelé, když napomínají své čtenáře k vybírání vhodného oděvu.
… ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. (1Tm 2,9-10)
Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha … (1P 3,3-5)
Všimněme si, že apoštolové nekritizovali určitý druh oděvu jako takový, neztráceli čas hodnocením šperků. Argumentovali tím, že pro svaté ženy se prostě nehodí oblékat se nesvatým způsobem. Vyzývavý oděv se přece nehodí k mírnému charakteru, a nápadné šperky se nehodí k tichému duchu. Nejde o to, že by nás někdo chtěl omezovat v tom, jak se oblékáme. Vůbec ne – jde o to, aby dojem, který budíme svým zevnějškem, korespondoval s tím, jací opravdu jsme.
Měli bychom si tedy nejdříve ujasnit, kdo vlastně jsme, popřípadě kým bychom být měli. A to je základ, na kterém bychom měli postavit výběr oděvu.
Uveďme si ještě jeden biblický text, tentokrát ze Starého zákona, z Izajášova proroctví. I zde si povšimněme souvislosti mezi vnitřním charakterem a vnějším vzhledem:
I řekl Hospodin: „Dcery sijónské se vypínají, chodí s pozdviženou šíjí, svůdně hledí, cupitavě chodí, na nohou jim chřestí nákotníky.“ Panovník proto zachvátí témě dcer sijónských prašivinou, Hospodin obnaží jejich spánky. V onen den odejme Panovník okrasné nákotníky, náčelky a půlměsíčky, náušnice, náramky a závojíčky, čelenky a řetízky, stužky, talismany a amulety, prsteny a nosní kroužky, slavnostní roucha a přehozy, šátky a váčky, zrcátka i košilky, turbany a řízy. A stane se, že bude namísto balzámu hnis a místo pásu smyčka, místo pracných účesů lysina, místo skvostného roucha žíněný pás a vypálené znamení na místě krásy. (Iz 3,16-24)
Pamatujme: nebyly to čelenky, náušnice a šátky, která vzbudily Boží hněv, ale povýšený duch, který se za nimi skrýval a který si je oblékal. Bůh vždy hledí k srdci.
Když v televizi zahlédnu reportáž z nějaké módní přehlídky, často se divím, čeho všeho jsou návrháři schopní. Některé modely jsou tak extravagantní, že jsou prakticky nenositelné. A přece móda hýbe světem, nakonec i my chceme být takzvaně „in“. Platí to asi více o ženách, ale i muži chtějí být dobře přijímáni a hodnoceni. Měli bychom však být na pozoru, aby šaty z nás nedělaly někoho jiného než ve skutečnosti jsme. Dám příklad: možná že tvůrci současné módní vlny chtějí provokovat – ale já nejsem provokatér, a proto se podle ní oblékat nebudu. Jako křesťan, jako křesťanka přece nechci nikoho provokovat, nechci se vychloubat a nechci nikoho svádět. Navíc, jako Boží dítě ani nepotřebuji svým zevnějškem žadonit o přijetí. Mohu zůstat tím, kdo jsem. A jsem-li příbytkem svatého Ducha, pak tou nejvhodnější módou bude svatý život.
(2005-07-31, id=173)

PDF verze článku
Zpět na začátek