Člověk a společnost – Podivné moudrosti


Policejní mluvčí informovala veřejnost o nových formách trestné činnosti, kdy pachatelé navštěvují starší občany v jejich bytech, představují se jim jako pojišťovací agenti, doručovatelé výher apod., a v nestřežené chvíli je okradou. Policejní mluvčí nakonec občanům poradila: Nevěřte nikomu … Zastavme se na moment u této rady. V daném kontextu je oprávněná, dává dobrý smysl, ale představme si na chvíli, jak by žil člověk, který by ji vzal opravdu vážně.
Tak předně, takový člověk by nejenže neotevřel neznámé osobě, ale ani sousedovi, pošťákovi či lékaři. Nevěří nikomu! Proto je zcela logické, že nemá ani žádného přítele, natož manželku či manžela. A nejen to: nekoupí si noviny, protože nevěří novinářům, a nebude jíst rohlíky, protože nevěří pekařům. Ze stejného důvodu nepojede do práce autobusem nebo vlakem. Pokud bude opravdu důsledný, nepojede ani vlastním autem, protože nevěří jeho konstruktérům. Ale koneckonců, kam by vlastně jezdil? Nenechá se přece zaměstnat někým, komu nevěří …
Ona policejní mluvčí jistě nemyslela svůj výrok takto důsledně, ale měla by pečlivěji vážit svá slova. Měla by vzít v úvahu, že za mnohými problémy života naší společnosti stojí spíš podezřívavá nedůvěra, než slepá důvěra. Ano, existují falešní pojišťováci a vím, že kdekdo chce vydělávat na úkor druhých, a přesto tvrdím, že se potřebujeme cvičit v důvěře, a nikoli nedůvěře. A tak nám nakonec přichází na pomoc jedna zvláštní, ale praktická moudrost: Důvěřuj, ale prověřuj.
Vezměme si jiný příklad. Jedno dobře známé přísloví praví, že pro dobrotu – na žebrotu. Existuje i modernější varianta, která pravím, že za každý dobrý skutek následuje spravedlivý trest. Uvedené rčení jistě trefně vystihuje některé konkrétní životní zkušenosti. Přesto si troufám tvrdit, že ani ti, kteří taková úsloví s potěšením citují, jim sami nevěří. Vždyť kdyby jim opravdu věřili, žili by docela jinak. Nad rámec nezbytných zákonných povinností by nikdy neudělali nikomu nic dobrého. Brzy by se stali pro své okolí obtížným hmyzem. Skončili by v naprosté izolaci podobně jako ti, kteří nikomu nevěří. A život mezi takovými lidmi by byl peklem na zemi.
Proč se máme navzájem plést povzbuzováním k cestě tam, kam přece nechceme? Mluvme raději o pěkných cílech a navzájem si pomáhejme přiblížit se k nim – mimo jiné i připomínáním si opravdových moudrostí. Určitě známe třeba tuhle: Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Anebo jinak: nedělej jinému to, co nechceš, aby on dělal tobě. A ještě jinak: Miluj bližního svého jako sebe samého. Tomu se dá věřit a dá se podle toho žít. A čím důsledněji, tím lépe pro nás všechny. Ne náhodou se této moudrosti říká Zlaté pravidlo.
Je zajímavé, jak si lidé libují v teoriích a poučkách, které sice znějí zajímavě, nicméně jsou pro zdravý život nepoužitelné. Touto podivnou zálibou však netrpí jen lidé světští, nýbrž i křesťané. Podívejme se na jeden typický příklad.
Mladý muž, pověřený krátkým biblickým slovem, připomněl biblickou postavu Gedeóna. Ten byl pověřen nesnadným úkolem vysvobodit izraelský lid z područí pohanů. Gedeón vzal věc vážně a shromáždil značný počet vojáků. Bůh ho však vedl k tomu, aby svou armádu stále víc ztenčoval, až mu nakonec zbyla jen hrstka bojovníků. A jak to dopadlo? Protivník byl poražen ještě dřív než došlo k bitvě – zjevně ne lidskou, ale Boží mocí.
Je to povzbuzující příklad Boží péče o svůj lid, ale mladému kazateli to nestačí. Snad chce být více praktický, a tak vyvodí závěr: Nesnažme se řešit své problémy vlastní silou, ale předejme je Bohu, aby je vyřešil za nás. Jenže počkat – výstražná kontrolka zase svítí. Žije náš mladý kazatel podle svého doporučení, když utíká na tramvaj nebo když jde s chřipkou k lékaři? Nežije. Chtěl být praktický, ale stal se úplně nepraktickým. Jeho rada, tak jak ji zformuloval, je totiž neslučitelná s běžným životem. A to je podivná moudrost. Samozřejmě že máme řešit problémy vlastní silou, vždyť nám ji Bůh dal k tomu, abychom žili a přežili. Žijme z vlastní síly, ale stále ji čerpejme od Boha. Řiďme se také vlastním rozumem, vždyť je to Boží dar, ale snažme se porozumět moudrosti Boží. Nesmíme zapomínat, že naše lidská síla je v porovnání s Boží mocí jako stéblo trávy, a celá naše moudrost je jen malou částečkou nevyčerpatelné Boží moudrosti. Žijme s vědomím, že co zasíváme, to také sklidíme. Mějme ale také na paměti, že cesty Boží převyšují cesty naše.
Jak tedy poznáme pravou moudrost? Pravá moudrost míří tam, kam v hloubi své duše opravdu chceme, ne tam, kam vlastně nechceme. Pravá moudrost se nevznáší v nadpozemských výšinách, ale dá se využít v každém obyčejném dni. A jak poznáme moudrého člověka? Snaží se udržet soulad mezi tím, co říká, a tím, jak žije; a to by mělo platit oběma směry. Tedy nejen že žije podle svých zásad, ale také mluví podle svého života.
(2004-02-28, id=175)

PDF verze článku
Zpět na začátek