Člověk a společnost – Olympijské vyznání víry

Olympijský běh žen na 5 km vyhrála reprezentantka jedné z afrických zemí. Hned poté,co proběhla cílovou čárou, sa na ni pochopitelně zaměřila kukadla televizních kamer. Vyčerpaná, ale šťastná Afričanka ale udělala něco nečekaného: vytáhla ze záňadří zmuchlaný kus papíru a rozložila ho před kamerou: byl to svatý obrázek znázorňující snad pannu Marii s Ježíškem. Vitězka ikonu chvíli vroucně líbala, načež obrázek opět zmuchlala do kuličky a ukryla tam, kde byl.
Ponechme záměrně stranou otázku, zda jí Madona opravdu pomohla k vítězství v olympijské soutěži. Podstatné je to, že se Afričanka nebála veřejně a doslova před celým světem pochlubit tím, na co se spoléhala, i když je to vlastně náboženská víra.
My, rodilí Evropané máme jiné vychování. Dříve komunisté, nyní současné vlády mnoha evropských zemí dbají na to, aby byl veřejný život chráněn před projevy náboženství. I na západě už se odstraňují kříže ze školních učeben a letuškám se zakazuje nosit křížky na krku. Snad je to zčásti reakce na sílící vliv Islámu, jehož stoupenci – a zejména ženy – projevují své náboženství na veřejnosti opravdu okatým způsobem. Snad je to snaha měřit všem stejně – jestliže nechceme, aby muslimské ženy chodili po našich ulicích po uši zahalené, zakážeme tedy v rámci rovnoprávnosti všechny projevy všech náboženství. Snad je ve hře také snaha chránit občany před pohoršením, před náboženskou propagandou.
Jenže svatý obrázek vystavený před olympijskou kameru nebyl míněn jako propaganda: bylo to upřímné vyznání se ze své víry – ne jako prezentace nějakých teorií, ale jako poděkování za to, co se právě stalo. Živá náboženská víra je totiž vždy propletená s praktickým životem, a v tomto světle je patrné, že snaha vytěsnit ji do soukromí je snahou o umrtvení společnosti. Podaří-li se to do důsledků, budeme se mezi sebou bát promluvit jinak než prostřednictvím oficiálně schválených frází, a své skutečné názory a pocity sdělíme až po zaklapnutí dveří bytu. A to není přitažlivá vize, zejména pro ty nás, kteří jsme už jednu diktaturu prožili.
(2012-08-12, id=187)
PDF verze článku
Zpět na začátek