Člověk a společnost – O zaopatření člověka
Jednou se mi dostal do rukou letáček vysvětlující a hlavně propagující islámské náboženství. Prolistoval jsem jej a zase odložil. Od té doby uběhla řada let a obsah letáčku jsem zapomněl, až na jednu jedinou větu. Ta zněla takto: Islám opatřuje své stoupence úplným zákoníkem.
Ten spisek nebyl vědeckým pojednáním, byl to spíše, přeneseně řečeno, takový evangelizační traktátek. Snažil se odpovědět na všeobecné výhrady proti islámu a naopak zdůraznit jeho přednosti. A právě ve výčtu výhod bylo mezi jinými konstatováno, že islám opatřuje své stoupence úplným zákoníkem.
Chvíli o tom přemýšlím – je to výhoda? Asi ano, je přece dobré vědět, co je třeba dělat. Je dobré, když je život jednotlivce, komunity i celé společnosti řízen moudrými zákony. A je možné, že islám poskytuje konkrétní směrnice pro každou oblast lidského života. Muslim je tedy v tomto ohledu dobře zaopatřen.
Já jsem ale křesťan, a tak se nabízí zdánlivě jednoduchá otázka: čím mě opatřuje moje náboženství? Jakou výhodu do života mi přináší? Je to snad také zákon? Asi ne, nějaká vodítka sice máme, ale nejsme přece pod zákonem
. Pán Ježíš před svým odchodem z tohoto světa učedníkům nezaslíbil zákon, ale Ducha, který s nimi už zůstane. Tento Duch je přímluvcem, utěšitelem, pomocníkem i učitelem. V knize skutků apoštolů vidíme, že Duch byl vskutku jakýmsi neviditelným manažerem prvotní církve.
Je tedy právě Duch svatý tím zaopatřením, které jako křesťané máme? Zřejmě ano, a je to velmi dobrá výbava. Můžeme k tomu ale ještě přidat i něco navíc, totiž ospravedlnění před Bohem, které jsme získali vírou v Krista. Nezapomeňme, že máme přístup k Boží milosti a také naději, že dosáhneme i Boží slávy. To přece také není špatné. A jistě ani to není vše: apoštol Pavel v 5. kapitole listu Římanům dodává:
… chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
A tak vidíme, že jsme zaopatřeni opravdu všestranně. Nejde zde o nějaký jednorázový a přehledný užitek; spíše jsme naroubováni do živého organismu Božího lidu, který se stále vyvíjí a dorůstá k perspektivě, která daleko přesahuje dimenze toho života.
Zde bych toto zamyšlení mohl ukončit. Nechci ale odmítnout ještě jednu otázku, která se mi stále vrací, totiž nakolik toto bohaté zaopatření skutečně zakouším. Otázku, která se ptá, zda nejde jen o teorii, ale také i o praxi. Zda se ve skutečnosti netěším spíš ze zaopatření tohoto světa, z jídla a pití, zábavy a pohodlí. Zda paradoxně netrpím nedostatkem nouze, která by vedla ke Kristu a k Jeho zaopatření.
Co totiž může křesťanství nabídnout lidem, kteří jsou již teď dobře zaopatřeni? Po jakém zaopatření prahnul onen bohatý mladík z evangelia? Měl vše, kromě nějaké té vnitřní jistoty a naděje. Jenže on už měl tu svou odplatu
, nic víc nezískal. Těžko vchází dobře zaopatřený člověk do Božího království. A snad i to je důvod, proč v naší době a v naší zemi je po křesťanském zaopatření jen slabá poptávka.(2013-04-07, id=192)
PDF verze článku
Zpět na začátek