Člověk a společnost – Domácí „multi-kulti“


Z němčiny k nám přišel termín multi-kulti. Myslí se tím spolužití etnik různých kultur. Propagátoři těchto myšlenek mohou působit poněkud naivně optimisticky, zatímco skeptici říkají, že něco takového v praxi nemůže fungovat a poukazují na občasné nepokoje v západoevropských městech, kde nepokojení imiganti třeba zapalují automobily. Je otázkou, jak spolu budou vycházet různé skupiny lidí, zda budou žít spolu, vedle sebe nebo proti sobě.
V praxi ovšem nemáme moc možností multi-kulti fenomén povolit nebo zakázat. On zde prostě je, ať ho chceme, nebo ne, a to hned v několika rovinách.
Například se někdy divíme, jak rozdílné osobnosti se mohou sejít uvnitř jedné jediné rodiny. A než děti dospějí a osamostatní se, musí spolu doma nějak vyjít navzdory svým různostem. Už zde se ukazuje, jako odlišnost snadno vede k nesnášenlivosti.
Češi rádi ukazují prstem na státy západní Evropy jako na odstrašující příklad selhávajícího multikulturního experimentu. Ale i my Češi musíme nějak vyjít s Romy nebo Vietnamci. A nejen s nimi, také sami se sebou. I čistokrevní Češi jsou totiž od svých českých soukmenovců někdy šikanováni, když nějakým způsobem nezapadají do kolektivu.
Nakonec ta česká společnost vůbec není jednolitá kulturní masa. Spíše je gulášem různých subkultur, které existují vedle sebe a často o sobě navzájem ani neví. I lidé v jednom domě mohou myslet a žít docela jinak. Proto neřešme, zda multi-kulti ano, či ne, ale jak to celé udržet v pokoji a zbytečně nepřivádět do varu.
(2015-08-02, id=251)

PDF verze článku
Zpět na začátek