Ačkoli křesťanství bylo převládajícím světonázorovým zdrojem středověké Evropy, významný vliv na myšlení měly rozličné filozofie přicházející z antického Řecka.
Prvním z těchto myšlenkových proudů byla filozofie Aristotelova. V ní byly vlastnosti živé přírody zobecněny na celý svět, který se stal jedním velkým organismem. Tak jako se semeno postupně proměňuje v rostlinu, tak vše se vyvíjí ke svému konečnému určení. Těmto konečným určením se říkávalo „formy“. Z předpokládaných forem se pak odvozovaly vlastnosti věcí. Metodou poznání bylo spíš logické odvozování a systemizování.
Druhým význačným filozofickým směrem, který ovlivnil evropské myšlení, byl novoplatonismus. Zatímco Aristoteles a jeho následovníci stavěli na racionalitě světa, novoplatónská tradice viděla svět jako umělecké dílo plné tajemných symbolů, či jako výsledek působení všudypřítomné duše. Novoplatónci rovněž přejali Pythagorovo zaujetí matematikou, již chápali jako klíč k odhalení tajemné podstaty světa. Novoplatónští astronomové tak hledali ve vesmíru matematické či geometrické vzorce, chemici a lékaři předpokládali mystické vztahy mezi věcmi. S tím souvisel rozvoj astrologie, alchymie a stopa vede snad i k dnešní homeopatii.
Když byly v 16. století přeloženy do latiny spisy řeckého badatele a myslitele Archimeda, byla odstartována éra tzv. mechanicismu. Toto pojetí chápe svět jako dokonalý stroj, kde všechno funguje na základě působení mechanických sil. Hmota je zcela pasivní a je řízena svými zákony.
Všechny tyto myšlenkové proudy byly ve středověké Evropě postupně přizpůsobeny křesťanskému náboženství. A tak se v aristotelské tradici stal Bůh Velkým logikem či Velkým plánovačem, v novoplatónské tradici Velkým mágem, umělcem a řemeslníkem, a nakonec pro mechanisty byl Bůh Velkým strojním inženýrem. Nejstarším a převládajícím pojetím byla filozofie Aristotelova, doplněná o Ptolemaiovu geocentrickou astronomii a Galénovu anatomii. Koperník byl ovšem již ovlivněn novoplatónskou představou vznešenosti Slunce jako symbolu Božího majestátu, a Galileo vyznával mechanistickou koncepci světa. Dobové vědecké debaty, jako byl např. spor o geocentrický či heliocentrický model vesmíru, tak byly v podstatě utkáním soupeřících filozofických koncepcí.
V dalším průběhu dějin se zmíněné filozofické koncepce do jisté míry vzájemně prolínaly, vyvíjely a modifikovaly, v žádném případě však nezanikly a ještě dnes ovlivňují naše myšlení. Ve vědě samotné a posléze i v celé západní společnosti převládl mechanistický světonázor víceméně spojený s ateismem. Dnes je vskutku normální považovat vesmír za jakýsi komplikovaný stroj, řídící se a vyvíjející se podle svých vlastních zákonů. Fyzikální, chemické a další vlastnosti hmoty jsou považovány za postačující vysvětlení veškeré rozmanitosti živé i neživé přírody včetně lidského vědomí, duše i ducha.
Následovníci nemechanistických tradic jsou dnes v menšině. Hlavní proud vědy se dokonce snaží předefinovat vědu tak, aby materialismus byl jedinou legitimní filozofií vědeckého bádání. Zastánci Boží aktivity při vzniku a vývoji světa jsou tak předem vylučováni s vědecké diskuse. Kreacionisté i zastánci teorie inteligentního designu přitom svým způsobem navazují na starou scholastickou tradici, když zdůrazňují Boží svrchovanost nad stvořením, které se plánovitě rozvíjí a naplňuje Boží záměry.
Ani novoplatónská idea světa jako sídla mystické duše docela nezanikla: koncem 20 století vystoupil anglický chemik James Lovelock s takzvanou hypotézou Gaia. Jde v ní o znovupředstavení planety Země jako mystické živé bytosti. Je příznačné, že vědecká obec zůstává k tomuto pojetí zdrženlivá, zatímco přívrženci esoterických duchovních směrů a zčásti i hnutí ochránců přírody hypotézu Gaia s nadšením přivítali.
Tak jako kdysi i dnes platí, že rozdílnost názorů často není způsobena rozdílnostmi v poznání, ale rozdílnými ideovými východisky. Jinými slovy, jde zase jen o různé interpretace týchž faktů, podmíněné odlišným filozofickým rámcem toho kterého člověka.
I v běžném životě pozorujeme, že mnohé zdánlivě věcné diskuse nevedou k ničemu, protože jsou ve skutečnosti jen demonstrací rozličných východisek. Zastánce politické pravice se neshodne s přívržencem levice, ateista se neshodne s věřícím, křesťan se nedomluví s buddhistou – a přece mohou všichni znát tatáž fakta. Ukazuje se, že je-li ve hře osobní světonázor, důkazy jsou neúčinné.
Tuto zkušenost nám potvrzuje i evangelista Lukáš ve svém podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16:19-31): zemřelý boháč žádá, aby Lazar varoval boháčovy bratry před nebezpečím pekla. Jeho žádost však není vyslyšena s odůvodněním, že jeho dosud žijící bratři přece znají svatá Písma; a jestliže nerespektují tento zdroj informací, tak nezmění své postoje ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
Mám za to, že vývoj ideového klimatu společnosti se promítá i do důrazů jednotlivých církví. Jinými slovy – každá církev si nese něco z atmosféry doby, ve které vznikala. A tak můžeme při návštěvě rozličných způsobů bohoslužeb okusit nejen přítomnost Ducha svatého, ale i ducha dob dávno minulých. V římskokatolickém chrámu jistě upoutá bohatá výzdoba prostoru a stejně tak vznešená liturgie plná množství tajemných symbolů. Spolu s vůní kadidla jako bychom ještě cítili vůni doby, kdy církev byla na vrcholu slávy, pevně spojená s bohatstvím i bídou státní moci. V evangelickém kostele je to jiné: o co prostší je výzdoba interiéru, o to bohatší je jazyk i myšlenkový náboj kázání. Formálně vytříbené úvahy usilující o rozumové pochopení tématu jsou snad vzdálenou ozvěnou osvíceneckého důrazu na rozum a individualitu jednotlivce. Můžeme se také ptát, zda aktivismus probuzeneckých církví nemá cosi společného s vysokým hodnocením práce v druhé polovině 19. století, kdy tyto církve vznikaly, a jestli současná honba za prožitky všeho druhu se neodrazila v intenzívně prožívaných bohoslužbách charismaticky orientovaných sborů.
Každá církev je od přirozenosti dosti konzervativním prostředím, které spolu s poselstvím Bible nevědomky uchovává i něco ze společenské kultury minulých dob. Církve jsou tak v tomto smyslu kulturními relikty, přežívajícími ve změněném myšlenkovém klimatu soudobé společnosti. Jsou živými skanzeny způsobů myšlení našich předků – a to je možná jedním z důvodů, proč si tak obtížně hledají cestu k současnému člověku. A je zde ještě jedno nebezpečí: církev, která nedovede rozlišovat mezi trvalou platností Božího slova a neustálou proměnlivostí lidské kultury, zůstává izolována nejen ve změněné okolní společnosti, ale i vůči církvím vycházejícím z jiných myšlenkových tradic.
Také jako jednotlivci se v mnohém lišíme: máme odlišné kořeny svých rodinných tradic, máme odlišné životní zkušenosti. Proto vstupujeme do vzájemných vztahů s odlišnými přístupy, jinými prioritami a důrazy. Jak by mohla fungovat církev složená z takto různých lidí? Bible nám připomíná, že navzdory svým přirozeným různostech máme být jednotni v duchu Kristově. Proto máme hledat to, co je nad námi, a nebazírovat na svých tradicích. Jen tak je možné uskutečnit jednotu v různosti, jednotu těla Kristova složeného z mnoha údů.
… svlečte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus. (Ko 3:9b-11)