Jaký je Bůh? – 2/ Trojjediný Bůh


Jaký je tedy vlastně ten Bůh? Je to nějaká idea? Je to podstata vesmíru? Nebo snad bělovousý dědeček na obláčku? Pohádka pro děti?

Mnohé kultury nám zanechaly své představy o Bohu. Některé jsou jednoduché až téměř dětinské, jako například starořecký panteon zaplněný božskými postavami uvažujícími jako sousedka přes ulici či domovník v přízemí. Jiné představy, např. ty pocházející z dálného východu, jsou naopak velmi abstraktní a alespoň pro nás Evropany těžko pochopitelné. Židovsko-křesťanská tradice stojí někde mezi těmito póly, když prezentuje Boha osobního, ale trojjediného.

Někteří snad nyní namítají, že trojjediného Boha vytvořila až církev, kdežto židovství uznávalo jen jediného Boha, a to Hospodina. Podívejme se na to blíže. Starý zákon hovoří o Bohu jako o živé nadpřirozené bytosti, která je původcem našeho světa, udržovatelem přírody a dozorcem nad lidskou společností. Ve zvláštním smyslu je také stvořitelem a Pánem izraelského národa. Ve světě, v němž se to bohy a bůžky jen hemžilo, Mojžíš zdůrazňoval, že Bůh Izraele je jen jeden:

„Tobě bylo odhaleno poznání, že Hospodin je Bůh; kromě něho není žádný jiný.“ (Dt 4:35)

V šesté kapitole Deuteronomia pak nacházíme tradiční vyznání židovské víry:

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Dt 6:4)

Ačkoliv se může zdát, že se toto pojetí neslučuje s křesťanskou představou svaté Trojice, není tomu tak. Vždyť slovo „jediný“, „jeden“, je použito i v popisu stvoření člověka právě tam, kde se píše, že muž bude se svou ženou „jedno tělo“. To ovšem vrhá na definici Boží „jedinnosti“ nové světlo.

Pozorný čtenář Bible si jistě povšimne, že Starý zákon tu a tam hovoří o Bohu v množném čísle. Proč např. Bůh řekl:

„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby“ (Gn 1:26) ?

Proč Bůh řekl před babylónskou věží:

„Nuže sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli“ (Gn 11:7) ?

A proč Bůh povolal Izajáše za proroka těmito slovy:

„Koho pošlu a kdo nám půjde?“

Podezření, že starozákonní Bůh nebyl tak docela jeden, zesiluje při čtení některých vyprávění z Abrahamovy doby. Např. V 18. Kapitole Genesis čteme, jak Hospodin navštívil Abrahama v podobě tří mužů. Ačkoli Abraham viděl jen své tři hosty, věděl, že má tu čest se samotným Bohem. Rozmluva s nimi byla rozmluvou s Bohem. Brzy nato při vyvedení Lota ze Sodomy jednal Bůh v podobě dvou mužů. A konečně uveďme v této souvislosti nenápadný verš z knihy Přísloví:

„Kdo vystoupil do nebe i sestoupil? Kdo si nabral vítr do hrstí? Kdo svázal vody do pláště? Kdo vytyčil všechny dálavy země? Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna? Vždyť je znáš.“ (Př 30:4)

Novozákonní farizeové ovšem jméno Božího syna neznali, a podle Ježíšových slov neznali ani Boha samotného. Právě Ježíš z Nazaretu je mocným pilířem církevní nauky o trojjediném Bohu. Ačkoliv se narodil jako člověk, svými skutky, postoji a prohlášeními své lidství překračoval. Nejenže činil neslýchané divy, ale provokoval své posluchače výroky jako

„Kdo vidí mne, vidí Otce“. (J 14:8)

Zatímco jedni v těchto slovech slyšeli jen nehorázné rouhačství, jiní rozpoznávali, že se v Ježíši setkávají s vtěleným, inkarnovaným Bohem. Proto napsal evangelista Jan, že:

„Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn … “ (J 1:1,14)

Starozákonní Hospodin, Bůh Izraele, se tedy v očích křesťanů profiluje jako Otec a Syn, oba různí, ale oba jednotní.

Třetí v trojici je Duch svatý. Někdo by mohl namítnout, že přece každý člověk má svého ducha, a neděláme z něj hned samostatnou osobu. Právě tak není třeba dělat samostatnou osobu z ducha Božího. Je to tak? Posuďme třeba toto vyjádření:

„Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ (Gn 1:2)

Na jiném místě říká prorok Izajáš:

„A nyní mne posílá Panovník Hospodin a jeho duch.“ (Iz 48:16)

Evangelista Lukáš upozorňuje, že rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. Ve Skutcích apoštolů se dozvídáme, že ke shromážděným věřícím hovořil Duch svatý. Apoštol Petr shrnuje, že Otec povolává, Duch posvěcuje a Ježíš přijímá ty, kdo jsou spaseni. Na jiných místech bychom se pak dočetli, že Duch je všudypřítomný, vševědoucí, všemohoucí a že Ježíš ho před svou smrtí zaslíbil učedníkům jako náhradníka za sebe samého. Není tedy přehnané, že Duch svatý je církví považován za třetí Boží osobu.

Křesťanský Bůh je jeden, ale žije v několika osobách. Snad to někomu zní jako nesmysl, ale v této představě Boha je dobrá naděje. Bůh není něco, ale někdo – může nám tedy být partnerem. Bůh přitom není vrtkavý a ješitný jako šéf v zaměstnání, není projekcí toho, co známe – je úplně jiný, nepředstavitelný, a přece nám příznivě nakloněný. Není z našeho světa, je svou podstatou mimozemšťan, ba dokonce mimosvětšťan – a přece se na nás těší. On si stačí sám, a přece žije jako jeden s druhým. My jsme pozváni k tomu, abychom se k jeho společenství připojili.

(2008-01-31, id=161)

PDF verze článku
Zpět na začátek