Jak se věřící lidé někdy diví, že je možné v Boha nevěřit, tak se nevěřící zase diví, že je možné v Boha věřit. Obě strany mají své argumenty, které ovšem zpravidla přesvědčují jen ty, kteří jsou už dopředu přesvědčeni. Takto patovým výsledkem končívá většina polemik mezi věřícím a nevěřícím člověkem.
Mezi hlavní argumenty nevěřícího tábora náleží úvaha, že kdyby existoval Bůh, museli bychom o něm vědět. Protože ho však nevidíme, neslyšíme ani jinak nevnímáme, tak nejspíš žádný není. Jakkoli se nám může zdát úsměvné Gagarinovo konstatování, že tam nahoře žádného Boha neviděl, nemůžeme popřít, že osobní smyslová zkušenost má pro každého z nás zásadní význam. Smyslové vnímání je základní vrstvou poznání – tak začínají malé děti vnímat své okolí. Dospělí nadto využívají smyslovou zkušenost i k verifikaci myšlenkových konstrukcí. Věda tvrdí, že není-li nějaká teorie prakticky ověřitelná, zůstává jen nepotvrzenou hypotézou a nemůže si činit nárok na pravdu. Jakkoli je taková domněnka vznešená a snad i přitažlivá, dokud není prokázána, není radno na ni spoléhat.
Povšimněte si, jak je tento přístup v rozporu s Biblí, když říká:
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme.“ (Žd 11:1)
Není divu, že pro moderního člověka zní takový požadavek téměř hrozivě: chce se po něm, aby opustil bezpečnou půdu svých ověřených teorií a vydal se do nejistoty. Má obavy z manipulace, ze sektářského vymývání mozků; chtějte tedy po něm, aby věřil Bohu!
Od dvou různých lidí jsem vyslechl takovéto postesknutí: „O Bohu toho moc nevíme.“ Na to se chce namítnout – jak to, že ne? Vždyť o něm mluví celá Bible! Ano, jenže jeden mladý muž, který si takto posteskl, namísto Bible sledoval dokumentární a vědecko-publicistické pořady v televizi. Ten druhý mě překvapil odpovědí, že Bibli sice čte každý den, a přesto se mu zdá, že toho o Bohu moc neví. Co na to říci? Poznání Skrytého není jednoduché.
Vraťme se k úvodem zmíněné námitce nevěřících lidí, že Boha není vidět. Je to pravda nebo ne? Musíme přiznat, že ten, o kom stále mluvíme, skutečně není vidět. V rádiu je to jaksi samozřejmé, ale nevidí ho ani citlivé kamery křesťanských televizních magazínů, a tak jim nezbývá než ukazovat zas jen nás, lidi.
Je Boha slyšet? Také není. Můžeme nabídnout tisíce zbožných slov – ale zase jen z lidských úst, a to našeho nevěřícího přítele asi nepřesvědčí. Bůh skutečně není dostupný běžné smyslové zkušenosti. Bůh je skrytý, a z pohledu světa se my křesťané nelišíme mnoho od tzv. okultistů, tedy těch, kteří se zabývají věcmi tajemnými, běžným smrtelníkům skrytými.
Bůh je také skrytý. Kdyby nebyl, proč bychom v Bibli tolikrát četli, že ho máme hledat?
„Hledejte Hospodina i síly jeho, hledejte tvář jeho ustavičně!“ (1Pa 16:11)
Tak zněla liturgie krále Davida. I zde navíc platilo, že kdo hledá, najde:
„Budeš-li ho hledati, nalezneš jej“
– tak poučoval David svého syna Šalamouna (1Pa 28:9).
„Hledejte mě a budete žít“
– tak volá sám Bůh ústy proroka Ámose (Am 5:4). Kolik lidí asi uposlechlo, Boha hledalo a kolik z nich ho našlo? Ne mnoho, za všechny uveďme Abrahama, Mojžíše, Eliáše, Izajáše. Na stránkách Starého zákona nacházíme barvité líčení jejich setkávání s Hospodinem. Pro většinu lidí však tato slova zřejmě vyzněla naprázdno:
„Není, kdo by hledal Boha…“
– tak si v novozákonní době povzdechl apoštol Pavel (Ř 3:11).
Na druhou stranu, Bůh jakoby nečekaně změnil plány, když říká:
„Dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali.“ (Iz 65:1)
Jakoby sám Bůh byl nespokojený se svou skrytostí, jakoby on sám měl chuť dát se lidem poznat. Rozhodl zjevit se dosud nevídaným způsobem: narodil se jako miminko z Marie Panny. Považte: Stvořitel světa, Hospodin Izraele, zplodil miminko na slámě v zastrčené judské vesnici Betlém. Není to zvláštní?
Když klouček vyrostl, rozdělil národ na dvě skupiny: jedni uvěřili, že vidí a slyší Božího syna, druzí ho označili za nebezpečného buřiče. Překvapivě ti nejzbožnější se nakonec radovali z jeho smrti, naopak hříšníci z jeho vzkříšení.
Poslyšte, co je tohle za zjevení? Není to spíš velký zmatek? Tohle mělo být setkání s Bohem? Vždyť koneckonců všichni viděli a slyšeli zas jen
člověka. A přece ten člověk řekl:
„Kdo vidí mne, vidí Otce.“
Už Ježíšovi učedníci o tom přemýšleli, když se ho ptali:
„Jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ (J 14:22)
Ježíš v odpovědi mluvil o těch, kteří ho milují, a těch, kteří ho nemilují. Co z toho plyne? Proces poznání Boha se liší od poznání světa. Věci světa si nejdříve ohmatáme, a pak jim věříme; s Bohem je to naopak. On zůstává skrytý těm, kteří mu nevěří, ale dá se poznávat těm, kdo ho milují. Kdo má uši k slyšení, slyš.