Biblický Bůh je Bohem, který mluví. Je to svým způsobem logické: je-li živý, je-li osobní, jsme-li my lidé jeho obrazem, pak Bůh samozřejmě mluví.
Boží řeč je ovšem jiná než řeč naše. On mluví s přírodou, On ji vlastně svým slovem stvořil a neustále ji svým slovem udržuje v existenci. Jeho slovo se dokonce stalo tělem – a lidé uviděli Ježíše Krista.
Bůh ovšem rozmlouvá i s lidmi, a právě o tom chceme teď přemýšlet.
Bůh mluví – ale jak? Písmo svaté nás ujišťuje v listu Židům:
„Mnohokrát a různými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu … “ (Žd 1:1-2)
Tedy skrze ústa proroků – ano, právě proroci byli jednotlivci povolaní k tomu, aby předávali lidem poselství od Hospodina. Činili tak slovy i skutky, hlasem i písmem. Nás teď ale zajímá, jakým způsobem probíhala komunikace mezi Bohem a proroky.
Obvykle se setkáváme s tím, že Písmo zaznamenává Boží řeč tak prostě, jako by mluvil člověk, a ponechává stranou otázku, jak se to vlastně stalo:
„Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Spočítej všechny prvorozené Izraelce mužského pohlaví od jednoměsíčních výše a pořiď jejich jmenný seznam … ‘“ (Nu 3:40)
Toto je typický příklad. Bůh mluvil s Mojžíšem tak přirozeně, jako mluví šéf se svým zaměstnancem. Písmo o Mojžíši dosvědčuje, že Bůh s ním mluvil „tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“, „od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách“. Na hoře Sínaji „Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal“, všichni ostatní však slyšeli jen hřmot a zvuk polnice.
Jiným velkým Božím mužem byl prorok Samuel. Když jej Bůh poprvé oslovil, domníval se malý Samuel, že na něj volá kněz Élí. Přestože Bůh mluvil, Písmo událost nakonec shrnuje jako „vidění“. Bůh však mluvil i dalšími způsoby: skrze sny, andělské návštěvy, skrze čtení Zákona apod.
Ačkoli si Bůh povolával proroky, příležitostně hovořil i s jinými lidmi – vzpomeňme Adama, Evu a Kaina, Noe, Abrahama, i s jeho zapuzenou otrokyni Hagarou, a mnohé další velké i malé biblické postavy. Připomeňme si rovněž vzácné zaslíbení, které je zapsáno v knize proroka Jóele:
„I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyliji v oněch dnech svého ducha.“
Ono zmiňované „potomô se naplnilo o letnicích, kdy na Petrovo kázání se obrátilo tři tisíce lidí. Vznikla církev, kde Božího ducha dostává „každé tělo“, tedy každý křesťan.
Jak je to tedy dnes s Boží řečí, naplnilo se opravdu slovo proroka Joele? Když uvažuji nad svými zkušenostmi, nad zkušenostmi jiných lidí, nad zkušeností církve, pak můžeme mít pocit, jako bychom pluli po neobyčejně široké řece. Je totiž tolik různých svědectví o různých způsobech Boží řeči, až se tají dech. Jen těžko by se dal najít a zformulovat nějaký vzor, a už vůbec není možné stanovit zaručený způsob, který bude fungovat vždy a pro každého. Nikoli – Bůh je svrchovaný, mluví, jak sám chce. Také my lidé jsme různí, každý z nás je originál. Proto naše zkušenosti jsou jen pestrobarevnými kaménky v mozaice Boží řeči.
Někdy člověka osloví četba v Bibli, kdy určitá, třeba dobře známá pasáž náhle promluví konkrétně do přítomné situace. Někdy osloví myšlenka vyslovená v kázání, přesně zacílené slovo sborového pracovníka anebo jen rada přítele. Může to být biblický verš vylosovaný u příležitosti Nového roku, může to být ale také film, hudba či noční sen, může to být dojem z krajiny nebo nějaký zvláštní pocit – může to být zkrátka téměř cokoliv.
Ale jak poznáme, že šlo o Boží hlas? Domnívám se, že kromě dychtivé citlivosti je třeba také střízlivosti, poctivosti a pokory, abychom nic nenamlouvali sobě ani jiným. Vidím také prostor pro určitý výcvik či zaškolení, vždyť i chlapec Samuel potřeboval vedení svého učitele k tomu, aby uměl rozpoznat Boží hlas. Je možná škoda, že v našich církvích takovou pomoc většinou nenabízíme, zřejmě s nevyřčeným odůvodněním, že samo Písmo svaté je Božím slovem, takže stačí číst. Ano,
„veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, usvědčování, nápravě a výchově ve spravedlnosti“,
jak připomíná apoštol Pavel v 2. Listu Timoteovi. Toto „veškeré Písmo“ však obsahuje několik set tisíc slov zapsaných na zhruba tisíci stránkách papíru. Je to velké sousto, a často také obtížné k porozumění. Tím spíš čtenář potřebuje pomoc ke čtení. Každopádně zůstává pravdou, že Bible je velkým Božím dopisem, je závaznou Boží řečí i měřítkem věrohodnosti všech jiných vidění a zjevení, se kterými se v životě můžeme eventuálně setkat.
Často se Boží hlas popisuje jako tichý a slabý. Je-li to tak, pak člověk jej uslyší jen tehdy, pokud se sám dostatečně ztiší. Proto je dobré v modlitbě jen nemluvit, ale také naslouchat, proto může být dobré nečíst Bibli jako detektivku k zaplnění volného času, ale v klidu se ponořit do řádků a nechat se obklopit čteným slovem. Přesto musím zopakovat, co už bylo řečeno: není žádný recept na Boží hlas a zkušenosti jednoho člověka se nedají aplikovat na jiného. Bůh je svrchovaný – mluví jak sám chce.
Anebo také – mlčí jak sám chce. V dějinách starozákonního Božího lidu byla období, kdy Boží slovo bylo vzácné jako šafrán. Prorok Ámos nám předal toto znepokojující sdělení:
„Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou“. (Am 8:11-12)
Boží mlčení může být trestem za hřích, za neposlušnost. Mějme toto varování na paměti stejně jako již citované zaslíbení proroka Jóele o vylití Ducha.
„Bože, děkujeme, že jsi k nám promluvil v Ježíši Kristu. Odpusť nám, prosím, naše hříchy a vylévej na nás svého Ducha, ať slyšíme i dnes tvůj hlas.“