Filozofické – Chodící mrtvoly
Každý z nás se čas od času zúčastní pohřebního obřadu. Ať už sedí v první řadě nebo postává vzadu u dveří, vždy je člověku tak trochu úzko. Někdo, kdo zde byl, už není. Už ho nepotkáme, už s ním nepromluvíme. Je pryč. Vztahy, které zemřelého poutaly s příbuznými i dalšími lidmi, jsou smrtí zpřetrhány. A to je zlé.
Tělesná smrt však může být viditelným potvrzením toho, že zemřelý byl v jistém smyslu mrtvý již dlouhá léta. Člověk, který je uzavřený do sebe, který pečlivě skrývá své názory a pocity, který s vámi odmítá mluvit o čemkoli jiném než o počasí, totiž pro vás vlastně neexistuje. Nekomunikuje, a proto nežije. Je chodící mrtvolou.
Takováto sociální smrt obvykle nenastává náhle. Jde o plíživou chorobu, která postupně proměňuje dítě se srdcem na tváři v dokonalého herce, který nikdy neodkládá svou masku. Zbývá už jen otázka, zda s touto chorobou bojujeme nebo zda jsme se už těmi živými nebožtíky sami nestali.(2001-03-31, id=28)
PDF verze článku
Zpět na začátek