Chceme-li uvažovat o manželství, výběru životního partnera a podobných tématech, je dobré si nejdříve ujasnit svá základní východiska. Připomeňme si tedy, jak vidí Bible člověka a jeho poslání na této zemi.
V příběhu o stvoření, zapsaném v 1. knize Mojžíšově, čteme toto:
I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1,26-28)
Vidíme zde, že Bůh stvořil člověka s určitým záměrem: poté, co bylo dokončeno stvoření nebe a země, rostlinstva a živočichů, Bůh chtěl vytvořit bytost, která bude tento nový svět ovládat. Proto musel Bůh učinit člověka podle své, a nikoli podle zvířecí podoby. I když jsou naše těla podobná zvířecím, Boží podoba v nás působí, že jsme schopni tvořit, vládnout a hospodařit. To je ostatně původním smyslem existence lidského rodu.
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. 2. kapitola Genesis upřesňuje, že první člověk byl sám, a to nebylo dobře. Bůh mu proto stvořil ženu jako partnera, jako pomocníka pro život. Byla to nejen pomoc proti pocitu osamění, ale jistě také pomoc v plnění svěřeného poslání, tedy pomoc v péči o Boží zahradu.
Stvoření člověka jako dvojice bylo také potřebné k tomu, aby se mohlo naplnit Boží požehnání: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Aby si mohl člověk podmanit přírodu, musel se rozmnožit, a aby se mohl rozmnožit, byl stvořen jako muž a žena.
Ačkoliv od stvoření člověka uplynulo mnoho času, Boží povolání si v sobě stále nosíme. Máme přece potřebu v životě něco dokázat, chceme najít smysl svých dnů. Zjišťujeme, že samota tíží, a hledáme někoho, s nímž by nám bylo dobře. A sílu pohlavního pudu známe také. Jsme zkrátka takoví, jaké nás Bůh stvořil.
Nutno zde ovšem také připomenout, že pádem prvních lidí do hříchu se všechno pokazilo. Proto je pro lidi těžké najít původní smysl své existence, a mnozí obětují svůj život cílům neužitečným až zvráceným. Někteří lidé prostě nevědí, co si s životem vlastně počít, a plácají se bezcílně den za dnem. Dále: samoty se bojíme, ale žít s druhým člověkem také neumíme. Statistiky jsou neúprosné: téměř polovina manželství se rozpadá. Je těžké udržet si harmonický vztah s druhým člověkem, je těžké odložit své masky a před druhým člověkem se doopravdy odhalit a vydat všanc. Není ani snadné odolat pokušení si partnera podmanit, manipulovat s ním ve svůj prospěch. Do třetice pak, sex je odtržen od své rozmnožovací funkce a stal se prostředkem osobního, někdy až vysloveně sobeckého uspokojení. Akty znásilnění jsou nejkrutějším výrazem tohoto zmrzačení sexuality.
Jako křesťané tvrdíme, že Kristova oběť vysvobozuje z moci hříchu. Jak se to projevuje v souvislostech, o nichž hovoříme? Tak především člověk, který uvěří a přijme nový život z Božího ducha, začíná znovu chápat perspektivu svého života. Není zde proto, aby zabíjel čas, ale aby sloužil Božímu stvoření. Dále zjišťuje, že jako Boží dítě je členem velké rodiny, v níž není sám – a protože zakusil odpuštění, i on sám bude odpouštět. Protože na vlastní kůži zakusil Boží pomoc, také on bude pomáhat druhým. Ví, že nebyl Bohem odmítnut, a proto se nemusí skrývat ve svých naučených pózách. Takto uzdraven může navázat hluboké a trvalé vztahy. Nakonec sexualita se vrací tam, odkud vyšla – do trvalého svazku muže a ženy, do svazku pevného a nerozdělitelného. Slovy Písma „muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“. Možnost početí již není ošklivým rizikem, které je třeba za každou cenu potlačit, ale připomínkou Boží stvořitelské moci a Božího povolání naplnit zemi.
Co tedy říci lidem, kteří hledají svého životního partnera? Snad především to, že otázka partnerství není otázkou nejdůležitější. Pouhý vztah s druhým člověkem totiž není smyslem života. Smyslem lidské existence je správcovství, péče o to, co nám Bůh svěřil. Protože ale není dobré, aby byl člověk sám, je třeba řešit otázku samoty, která s menší či větší intenzitou doléhá na každého z nás. Je proto dobré najít věrné přátele, mít otevřené duchovní společenství nebo žít v harmonické rodině. Možnosti jsou různé. Co se týče sexu, věřící člověk má pouze dvě alternativy: trvalý manželský svazek anebo celibát. Takové jsou tedy možnosti, které mladý člověk musí vážit.
Zakončeme tuto úvahu pokusem o pohled do budoucnosti. Rodinný život byl ustanoven při stvoření a stal se tak pevnou součástí života tohoto světa. V budoucnu to ovšem bude jinak. Pán Ježíš naznačil, že „když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“ Jedině Boží království překoná věci tak samozřejmé jako je sexualita, manželství a rodina. Proto jsou zde již od Kristových dob lidé, kteří se vzdávají rodinného života ve prospěch plné služby Bohu. Není to volba samoty, nýbrž volba společenství bratří a sester. Proto je také apoštol Pavel k manželství poněkud skeptický, když v 1. listu Korintským preferuje život svobodný před manželstvím. Není to proto, že by zamilovanost, sex a rodina byly nějak špatné – je to prostě pohled na přicházející Boží království, ve kterém se vztah k našemu Pánu stává tak intenzivní, že zastíní všechno ostatní.