Vánoční – Co si počít s vánoci

Kdybychom se zeptali kouzelného zrcadla, který svátek je na světě nejkrásnější, asi bychom se dozvěděli, že vánoce. Jsou mnohé státem uznané svátky, kdy nemusíme do práce ani do školy, užíváme si volného dne, ale ve skutečnosti vlastně nic neslavíme. S vánoci je to ovšem jinak. Je to jakési vyvrcholení celého roku, na které již dlouho předem myslíme a připravujeme se. Vánoční svátky jsou tak samozřejmé, že kdyby je snad někdo slavit nechtěl, stal by se pro své okolí podivínem. Je těžké před vánoci utéci, mnohem snazší je nechat se unášet proudem.
Vánoce se slaví od pradávna, i když jejich podoba se časem mění podle toho, jaká společenská ideologie je zrovna v módě. Zatímco v dřívějších dobách byly vánoce podivuhodnou směsí křesťanské víry a pohanských pověr, dnes jde o stejně tak podivuhodnou směs náhlé lidumilnosti a nenasytné spotřeby. Žádoucí pokojnou vánoční náladu předcházejí hektické týdny příprav a pobíhání po hypermarketech. Dříve podstatný vánoční motiv Spasitele v jesličkách je dnes vnímán jen jako naivní a obstarožní kulisa, která je vytlačována atraktivnějším zjevem hromady dárků pod barevnými světly stromečků.
Co si tedy počít s vánoci? Věřící lidé se snaží zachovat křesťanskou tradici oslavy narození Krista a alespoň zčásti vzdorovat modernímu pohanství, které se skrývá za uctíváním spotřeby a velebením lidských ctností. Připomínají si, že novodobý vánoční slogan „pokoj lidem dobré vůle“ je humanistickým překroucením původního biblického motivu Boží dobré vůle, která se projevila právě narozením Ježíška, Spasitele všech hříšných lidí. A tak zatímco se v televizi opěvují dobré lidské skutky, v kostelích zní poselství o dobrém skutku Božím. Pokoj lidem – je zde totiž Boží dobrá vůle.
V samotném Písmu svatém nenalezneme žádný recept, jak vánoce slavit. Není tam o nich ani nejmenší zmínka. Přesto nás Bible může v mnohém inspirovat. Nejde přitom jen o samotný příběh narození Ježíška v Betlémě, který se rok co rok předčítá na půlnočních mších. To je jistě to první, na co křesťané o vánocích myslí. Kromě děťátka v jesličkách si ale můžeme připomenout také další pilíře biblické víry.
Tak především si o vánocích můžeme připomenout, že je to Bůh, na kom závisí celý náš život. Nemusíme tedy schovávat kapří šupiny pod talíř, nemusíme nosit první porci ze štědrovečerní večeře do chléva a nemusíme chodit s rybími kostmi pod jabloň, abychom si zajistili dobré bydlo v příštím roce. Nemusíme dělat vůbec žádné magické obřady, když víme, že náš život je v rukou samotného Stvořitele.
Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,3)
Připomínejme si tato slova i při adventním bloudění mezi regály hypermarketů. Žádná mimořádná nabídka zboží, ani žádné akční slevy, jen Hospodin je konečnou jistotou našeho bytí. Bez jeho vědomí nám nespadne ani jeden vlas z hlavy.
Miminko v jesličkách je stále ještě notoricky známé vánoční téma. Při pohledu na roztomilé jezulátko si ale také připomeňme, proč přišel Boží syn na tento svět. Jak drsně odlišný je velikonoční výjev Krista ukřižovaného – a přece je to tentýž příběh. Proč tedy?
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)
A zde je namístě položit otázku každý sám sobě: platí to i o mě? Vidím i já v právě narozeném dítěti svého zachránce? Budu naslouchat jeho slovům a budu je následovat, kamkoliv půjde? Mohu se i já těšit na život věčný?
Dnešní vánoce jsou svátky dobrých skutků. Křesťanská láska však není založena na momentální dobré vůli, ale má svůj základ v autoritativním přikázání Božím. Nejen to: láska křesťana čerpá svou inspiraci z lásky Boží. Křesťanské dobré skutky se opírají o příklad samotného Krista, který přišel, aby z lásky k nám obětoval svůj vlastní život. Apoštol Jan hovoří ve svém prvním listu o lásce velmi výmluvně:
Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. (1J 4,7)
Proto vezměme vánoční dobrotivost za ten správný konec a hledejme, jaký způsob prožití vánočních svátků je výrazem skutečné lásky k bližním. Co jim udělá opravdovou radost? Co doopravdy pomůže? Jaký dárek nejvíce potěší? Možná že to nebude úhledně zabalená krabice, ale prostá pozornost, vnímavost a citlivost k hlasu srdce našich bližních. Možná že tím darem bude náš vlastní čas, který jim obětujeme. Možná že se dokonce odvážíme otevřít kromě dárků i některá bolavá témata, která kalí vzájemné vztahy, a pokusíme se je pročistit. Uděláme to, anebo se zmůžeme jen na víceméně rutinní odbytí běžných vánočních náležitostí?
Zkusme tentokrát překvapit své blízké něčím, co od nás snad už ani nečekají – po vzoru Boha, který sám dovede překvapit nás:
Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! (Ef 3,20)
Jaké tedy budou letošní vánoce? Co s nimi počneme? To závisí na nás, jak se k nim sami postavíme a za který konec je chytíme.
(2004-12-31, id=174)
PDF verze článku
Zpět na začátek