Církev – Velký církevní třesk


V současnosti se vznik vesmíru většinou popisuje jako tzv. Velký třesk. Představuji si ho jako náhlou explozi nezměrné energie, která začala plnit prostor zárodečnou hmotou, z níž poté vznikaly galaxie, hvězdy a planety. Třebaže se nyní vesmír může zdát pozemskému pozorovateli na první pohled statický, jeho rozpínání stále pokračuje, neboť hvězdné soustavy se od sebe vzdalují.
Za počátek křesťanské církve se nepovažuje ani Ježíšovo narození, ani jeho smrt, vzkříšení či nanebevstoupení, ale obrácení několika tisíc posluchačů Petrova kázání v Jeruzalémě. Stalo se to v den svátku Letnic, kdy na učedníky byl shůry vylit Duch svatý.
Vezmeme-li v úvahu, že se vše seběhlo v podstatě spontánně a překvapivě, jsou tři tisíce obrácených duší zázrakem podobným onomu tajuplnému rybolovu, kdy se učedníkům najednou trhaly sítě plné ryb. Tehdy to byl Ježíš, kdo to způsobil – a o letnicích také.
Dnes se pozemskému pozorovateli může zdát, že se vlastně už nic neděje. Že církev spíše umdlévá a ztrácí vliv na společnost. Samozřejmě že ji nevzkřísí žádné církevní restituce – peníze totiž nejsou tím, co církev drží při životě.
Člověk se může ptát: kam se poděla síla letnic? Kde je ta moc Ducha svatého, která pětiminutovým kázáním obrátila davy? Proč už nezažíváme ten Velký třesk?
Bůh ví. Třeba Letnice svůj úkol splnily, a není proto třeba je opakovat. Tři tisíce obrácených se spolu s jádrem dvanácti učedníků stali novou náboženskou společností, křesťanskou církví, která do dnešních dnů prostoupila a ovlivnila takřka celý svět. Možná, že se církev pořád ještě rozpíná.
Opravdu ten Velký třesk už nezažíváme? Vždyť bez něho bychom zde vůbec nebyli, máme pevnou zemi pod nohama a hřejivé Slunce nad hlavou. Podobně jsme zdědili i víru, naději a lásku, tak z ní žijme a plamínky Ducha, jakkoli slabé, neuhašujme.
(2013-04-07, id=195)

PDF verze článku
Zpět na začátek