Církev – Ovce bez pastýře


Ústava české republiky obsahuje ve svém druhém článku toto ustanovení:
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Zdá se mi, že ústavu státu ctíme i uvnitř církve. Vždyť každý si dělá, co sám chce, a pokud nezajde do nějaké křiklavé krajnosti, tak mu nikdo do života nemluví. Ústavou deklarovaná svoboda vyznání požaduje, aby si každý mohl také věřit, čemu sám chce. V církvi se naproti tomu očekává, že členové se ztotožní s předepsaným vyznáním víry, ale není to nakonec jen pár teoretických bodů? Co si člověk myslí o čemkoliv jiném na nebi i na zemi je zase jen jeho soukromá věc. Jak stát, tak i církev je společenství svobodných lidí, kteří si v rámci stanovených hranic myslí a dělají to, co sami chtějí. Svobodně a pohodlně se dnes žije ve státě i v církvi. Zbývá jen otázka, zdali zde něco nechybí, jestli dnešní lidé nejsou ve své svobodě nakonec poněkud osamělí. A pomyslíme-li na církev, můžeme se ptát, je-li to ještě společenství, nebo shluk ovcí bez pastýře.
(2014-06-05, id=217)

PDF verze článku
Zpět na začátek