Starozákonní rodopisy nepatří k těm pasáží, které lidé rádi čtou, nebo na které faráři často kážou. Zde je malá ukázka z 1. knihy letopisů:
„….Synové Efrajimovi: Šútelach, jeho syn Bered, jeho syn Tachat, jeho syn Eleada, jeho syn Tachat, jeho syn Zábad, jeho syn Šútelach, Ezer a Elead.“ (1.Par 7:20-21)
Tyto texty jsou ovšem také součástí Bible, Božího slova, které nám bylo dáno, jak později uvádí apoštol Pavel, k „učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (2.Tim 3:16)
Co si ale počít s nekonečnými výčty jmen, která nám o zmiňovaných osobách neprozrazují nic více než jejich vlastní jméno? Jaký prospěch z nich můžeme mít?
Připomínané osoby byly součástí Izraele, vyvoleného Božího lidu. Byly dětmi svých otců a otci svých dětí, nenahraditelnými články generačního řetězce. Je to málo? V době, kdy Boží lid byl ztotožněn s konkrétním národem, zajišťovala biologická posloupnost trvání Božího lidu jako nositele známosti Božího jména. V tomto pohledu být jedním v řadě nebylo málo – ano, to znamenalo mnoho, zřejmě dost na to, aby byl konkrétní člověk na zapsán na věčnou památku.
Pouhý zápis v církevní matrice sám o sobě takovou hodnotu nemá. Je mnoho lidí, kteří jsou formálně příslušníky té či oné církve, ale přitom se na zachování víry dalším generacím nijak nepodílí. Bůh ale zná ty,kteří jsou jeho děti, a jejich jména má zapsána ve své knize života.