Jak krásné jsou děti, když s otevřenými očima a ušima poznávají svět. Jsou důvěřivé a nechají si i ledacos nakukat. My dospělí si často myslíme, že už máme školu života za sebou, že víme, jak se věci mají, jak to na světě chodí, co možné je a co možné není.
Co ale když někdo přijde a poví něco, co se vymyká našemu očekávání? Zareagujeme posměškem? Odpovíme „to se přece nemůže stát“? Nastane-li taková situace, zpozorněme a neukvapujme se s úsudkem; co když k nám mluví samotný Bůh? Co když se právě v tuto chvíli formuje budoucnost?
Zpozorněme, vždyť může jít o hodně. Ostatně, v takové situaci bychom nebyli první.
Když v dávných dobách Boží poslové oznámili Abrahamovi a jeho ženě Sáře, že budou mít potomka, v duchu se tomu oba zasmáli. Byli už přece staří, žena dávno po menopauze, jak by se jim mohlo narodit dítě? To přece není možné! To se nemůže stát!
Ale pro Boha to možné je a také se tak stalo. Dítě však muselo nést jméno Izák, to je Smíšek, protože rodiče se Bohu v duchu smáli. Z Abrahamovy nedůvěry naopak vytěžil jeho prvorozený syn Izmael: Bůh mu požehnal a z Izmaela se stal praotec kmenů a národů, kteří pak Izraelcům celá léta ztrpčovali život.
Po dlouhé době se téměř totéž přihodilo jeruzalémskému knězi Zachariášovi a jeho ženě Alžbětě. I oni byli bezdětní a navíc již staří a fyziologicky neschopní zplodit dítě. Vtom přišel však anděl a Zachariášovi ohlásil narození syna. Zachariáš se nyní mohl nesmírně zaradovat, vždyť se předtím jistě za dítě dlouho modlil. Jenže vyslyšení proseb nepřicházelo a Zachariáš už svůj zápas vzdal. A tak se teď zmohl jen na unavenou pochybovačnou námitku: „Jak to poznám? Vždyť jsme již staří!“ Zachariášova neochota uvěřit slyšené zprávě měla okamžitý důsledek – oněměl a nemohl promluvit až do narození syna, později známého jako Jan Křtitel.
Když ještě byla Alžběta těhotná, stala se velmi podobná příhoda židovské dívce jménem Marie. Přišel k ní anděl a řekl, že se jí narodí dítě, které bude nazváno Synem Nejvyššího. Také Marie měla důvod k pochybám – byla sice mladá, ale také měla vážný problém. Zprávě se tedy podivila, ale namísto nedůvěřivého posměšku se zeptala prostě jako dítě: „Jak se to může stát, když nežiju s mužem?“ Dostalo se jí vysvětlení, že otcem dítěte bude Duch svatý. No řekněte, nevyprskli bychom smíchy? Taková blbost! To se přece nemůže stát! Marie ale odpověděla: „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“. A stalo se: Marii se narodil synek Ježíš, který se stal nejznámějším mužem na zemi. A ona sama se stala nejuctívanější ženou, protože uvěřila nemožnému.
Vraťme se ale ještě zpět do historie. Za časů rozděleného Izraelského království, kdy král judský sídlil v Jeruzalémě a král Severního Izraele v Samaří, Bůh mluvíval ke svým lidem prostřednictvím proroků. Jednou se stalo, že královské město Samaří bylo tvrdě obléháno syrským králem. Ve městě došly zásoby potravin a lidé jedli, co se dalo. Bylo to tak zlé, že se objevily i případy kanibalismu. V zoufalé situaci poslal král jednoho ze svých služebníků k proroku Elíšovi. Když dorazil, Elíša vyslovil něco, co všem vzalo dech: Prorok oznámil, že nazítří ve stejnou dobu bude v Samaří hojnost jídla a pití. Králův služebník nicméně oponoval: To se nemůže stát, i kdyby Bůh udělal díru do nebe! Prorok mu odvětil: „Hle, uvidíš to na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“
Jakkoli se prorokova zpráva zdála nemožnou, brzy se ukázala jako pravdivá. V noci syrské vojsko ve zmatku uprchlo a všechny své zásoby ponechalo před městskými hradbami . Na druhý den se vyhladovělí obyvatelé města vyřítili z bran; onoho královského služebníka ale nedočkavý dav ušlapal. Stal se tragickým příkladem člověka, který neuvěřil Božímu slovu.
Zmínili jsme několik příkladů z biblických dějin, kdy se obyčejní lidé nečekaně setkali s Božím slovem, slovem, které se v dané situaci zdálo absurdní. Lidé malé víry si řekli, v duchu či nahlas, to není možné, to se nemůže stát, a obvykle za to nějakým způsobem zaplatili. Marie je příkladem kladným, její prostá důvěra jí přinesla mnoho požehnání.
Může se něco takového stát i dnes? Může i nám k nám někdo přijít a ve jménu Božím ohlásit něco zdánlivě nemožného? Může, a dejme si dobrý pozor, abychom správně zareagovali, vždyť v sázce je mnoho. Pamatujme na to, co vzkázal pisatel listu Židům:
„…s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“