Král David se s mužem jménem Šimeí setkal jen dvakrát – vždy však šlo o setkání mimořádné.
Poprvé se tak stalo, když David prchal z Jeruzaléma před svým vzbouřeným synem Abšalómem. A věru nebylo to setkání příjemné, naopak, bylo to snad jedno z nejhorších setkání, jaké David kdy zažil. Šimeí se králi a jeho družině postavil do cesty a začal se mu posmívat. Kdyby jen to – dokonce po něm házel prach a kamení. Snad nejhorší ale pro krále bylo poslouchat Šimeího výčitky: Jsi ničemník, jsi vrah, proto Bůh na tvůj trůn posadí Abšalóma.
Jaký důvod měl Šimeí pro tak příkrý postoj k Davidovi? Šimeí byl Benjamínec, příslušník rodu, z něhož vzešel předchozí král Saul. Mezi Saulem a mladým Davidem však vznikla nenávistná rivalita. Čtenáři Písma vědí, že tato tragická nenávist nebyla oboustranná; byl to Saul, kdo usiloval o život Davidovi, a ne naopak. A také vědí, že bylo Božím rozhodnutím, aby ze sporu vyšel vítězně David. – Šimeí to však nevěděl, on jakoby pokračoval v Saulově zlobě a proto Davidovi zlořečil.
Davidova reakce byla jednou z těch, které jeho služebníky vyváděly z míry. Před králem se přece mělo padnout tváří k zemi! Neslušelo se králi, aby trpěl takové projevy neúcty, ba přímo rouhání, bylo nepřípustné ponechat drzého posměvače naživu. A přece David nezakročil, dokonce snad dával Šimeímu za pravdu: To sám Hospodin stojí za jeho řečmi! David nezakročil, šel dál svou cestou a trpělivě snášel nepříjemného průvodce.
Druhé setkání proběhlo za zcela změněné situace: Abšalomova vzpoura byla potlačena a David se svojí družinou se vrací do Jeruzaléma, aby znovu usedl na královský trůn. Mnozí mu vycházejí vstříc, aby ho přivítali, nebo také aby se mu zalíbili, a mezi prvními je i Šimeí. Tentokrát se už klaní jak se sluší a patří, vyznává před Davidem své provinění a prosí ho o odpuštění. Ti z Davidovy družiny, kteři už prve žádali Šimeího hlavu, nyní opakují stejnými slovy svou žádost o potrestání: Ten muž zhřešil a musí zemřít! Král David však potvrzuje svou milost, jen ji tentokrát jinak zdůvodňuje: Copak zrovna dnes, v den, kdy mě celý národ opět přijímá za svého krále, copak právě dnes by měl někdo zemřít? A přísahal Šimeímu, že nebude potrestán.
Tento příběh má však ještě zajímavou dohru. Mnohem později, když těsně před svou smrtí David udílel nastupujícím králi Šalomounovi své poslední rady, si na Šimeího znovu vzpomněl. Snad své mírnosti vůči němu s odstupem času přece jen litoval, protože požádal Šalomouna, aby Šimeího nenechal zemřít v pokoji. Jakoby David přehodnotil svůj někdejší postoj, kdy Šimeího zlořečení pokládal za Boží hlas. Teď už převážil obvyklý názor, který pravil, že zlořečení králi je smrtelným hříchem.
Šalomoun otcovu vůli splnil – a učinil tak vskutku šalomounským způsobem. Nepotrestal jej přímo za onen před mnoha léty spáchaný – a snad bychom dnes řekli promlčený zločin, ale nastražil mu léčku: Šimeímu zakázal pod trestem smrti opouštět město Jeruzalém. Šimeí s tím byl srozuměn a přislíbil se nařízení podrobit, ale po čase příkaz svévolně porušil. Svou zjevnou neposlušností tak dal opět najevo, že svého krále v úctě nemá, ať už to byl dřive David nebo nyní Šalomoun – a tentokrát už na to opravdu doplatil. Milost se napotřetí neopakovala a Šimeí byl usmrcen.