27. kapitola knihy Skutků apoštolských je příkladem dramatického vyprávění. Apoštol Pavel je coby vězeň dopravován lodí k římskému císaři. Nebyla to cesta jednoduchá – nepřízeň počasí se postupně vystupňovala, až nakonec došlo k opravdovému ztroskotání, kdy si námořníci i pasažéri jen stěží zachránili holé životy.
Je otázkou, proč pisatel knihy Skutků věnoval popisu této plavby celou jednu kapitolu. V Písmu svatém očekáváme, že každý verš je vnuknut Duchem a přináší nám slovo Boží. Jaké poselství je skryto v této dobrodružné epizode?
Domnívám se, že klíčem k odpovědi na tuto otázku není nic jiného než samotná osoba apoštola Pavla. On je koneckonců i zde hlavním lidským hrdinou, stejně tak jako v podstatné části celé knihy Skutků apoštolů. Pavel putuje do Říma k výslechu před císaře. A tady se začíná odvíjet Pavlův námořní příběh.
Na loď nastupuje jako pouhý vězeň. Nebyl sám – spolu s ním cestovali i další vězni, doprovázeni oddílem vojáků. Námořníci, vojáci a vězni – tyto tři skupiny lidí cestovali společně na rozbouřeném moři. Rozdělení úkolů je jasné: Námořníci řídí loď a vojáci střeží vězně. Apoštol Pavel však nebyl obyčejným vězněm. Byl Bohem pomazaným vězněm, a to nemohlo zůstat skryto.
Text knihy Skutků nám zachovává několik řečí, které Pavel během plavby pronesl. První je zaznamenána v 10. verši:
„Mužové, vidím, že plavba bude nejen spojena s nebezpečím a velkou škodou pro náklad a loď, nýbrž ohrozí i naše životy.“ Ale důstojník věřil více kormidelníkovi a majiteli lodi než tomu, co říkal Pavel. (Sk 27,10-11)
Pavlovo prohlášení připomíná typické prorocké výroky. Sám Pavel přitom, ač byl velkým Božím služebníkem, nefiguruje jako prorok, nýbrž jako velký evangelista a pastýř, a přece je zde prorocký vhled nepřehlédnutelný. Na lodi se Pavel stal prorokem.
Může to tak být i v našich životech, když Bůh nám dá nějaký dar jen do určité konkrétní situace. Může to být třeba jen ojedinělá zkušenost, ale Bůh ví, co v každý čas potřebujeme. Každopádně Pavlova slova nebyla vyslyšena – ostatně, Pavel byl vězeň, a vězeň byl tím posledním, od něhož by se čekalo, že bude určovat kurs lodi. Jeho prorocká slova se ovšem ukázala jako pravdivá, takže další Pavlova řeč už oslovuje posádku sužovanou bouří, vysílenou a podléhající beznaději:
Když už nikdo neměl ani pomyšlení na jídlo, šel Pavel mezi lodníky a řekl jim: „ Měli jste mě poslechnout a neopouštět Krétu, a mohli jste si ušetřit toto nebezpečí a škodu. Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své. Dnes v noci ke mne přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: ,Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš, a Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi.‘ Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil. Máme se dostat k nějakému ostrovu.“ (Sk 27,21-26)
Opět zde zaznívají prorocká slova, kterými Pavel odhaluje další osudy lodi a její posádky. Tentokrát upřesňuje, odkud bere své vědomosti: Jsou od samotného Boha. Lodníci tak mohou slyšet jednoduché svědectví o Boží moci a lásce. Brzy však slyšíme, že se rozhodli jednat na vlastní pěst: pojali úmysl utéci z lodi na záchranném člunu a zbytek posádky ponechat svému osudu.
V kritické chvíli Pavel znovu zasahuje, když opět s prorockým vhledem upozorní na úmysl lodníků vojáky:
„Nezůstanou-li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.“ (Sk 27,31)
Tentokrát už jsou Pavlova slova brána zcela vážně: vojáci přesekli lana a nechali záchranný člun uplavat. Brzy nato promluvil Pavel k posádce znovu, tentokrát již zřetelně v roli pastýře:
Než se začalo rozednívat, vybízel Pavel všechny, aby pojedli. Pravil: „Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu. Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě.“ Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst. Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm. (Sk 27,33-36)
Nepřipomíná vám Pavel Pána Ježíše, když sytil hladové zástupy? Ano, Pavel, stejně jako před ním Ježíš, věděl, co jeho ovečky potřebují. Pavel se stal pastýřem všech, kteří s ním byli: lodníků, vojáků i spoluvězňů. Vězeň se stal nejvyšší autoritou na lodi.
Než toto malé ohlédnutí za dobrodružnou plavbou apoštola Pavla ukončíme, pokusme se zodpovědět na úvodem položenou otázku po duchovním poselství tohoto textu. Je to příklad Pavlovy pastýřské osobnosti, která aktivně vystupuje ve prospěch svých bližních. Nejsme snad i my na jedné lodi s našimi blízkými v rodině či kolegy v zaměstnání? Nejsme snad i my pověřeni k tomu, abychom se o ně aktivně zajímali, snažili se jim pomáhat a zprostředkovávali jim Boží lásku? Abychom se je pokusili zachránit před blížící se zkázou?
Ano, jsme. Služme proto každý podle svého vlastního obdarování tomu stádečku, do kterého nás Pán Bůh postavil. Buďme věrní svému poslání v dobách klidných stejně tak jako při plavbě na vodách divoce rozbouřených.