Nad Biblí – Peníze, majetek a bohatství

Úvod

Peníze jsou pro člověka důležité od nepaměti, ale snad nikdy neměly takovou moc jako dnes. Proč je tomu tak? Proč máme tak rádi ty kovové kotoučky a potištěné papírky? Proč jsou lidé kvůli nim ochotni třeba i zabíjet?
Důvod je asi v tom, že v dnešní společnosti je mnoho příležitostí, jak peníze utratit. Je mnoho možností, za co ony jinak prakticky bezcenné bankovky a mince vyměnit. Máš dost peněz? Můžeš kupovat a kupovat, bavit se a hýřit až do omrzení! Pro člověka, který nežije v perspektivě věčnosti, je to nesmírně lákavá nabídka.
Přesto není moc peněz neomezená. Existují oblasti, kde se žije i bez peněz. Při hledání takových míst se nemusíme vydávat až na neobydlené ostrovy, kde si eventuální trosečník může penězi leda tak zatopit. Penězi přece neplatíme ani doma, ve své rodině. Manželé, nebo dobří přátelé si vzájemné služby nekupují, ale vycházejí si v důvěře vstříc. Rodiče pečují o děti zadarmo, a děti se později stejně tak zadarmo postarají o své rodiče – alespoň by to tak mělo být. Rovněž i církevní společenství je místem, kde peníze ztrácejí svou moc, neboť členové rozpoznávají, že jsou si vlastně bratřími a sestrami. Tam, kde lidé žijí v trvalém svazku lásky, peněz není třeba. Nebude jich třeba ani v nebeském domově, který je konečnou nadějí všech věřících křesťanů.
Zatím však žijeme ve světě zmítaném honbou za penězi. Jako křesťané se ptáme, co k tomu říká Boží slovo. Bible samozřejmě s penězi počítá jako s praktickou životní nutností, nicméně dává zřetelná vodítka k tomu, aby se peníze člověku nestaly pastí:
Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. (1Tm 6,9-10)
Touha po penězích může být projevem poživačnosti, ale také hlubokého strachu, jaký zakouší člověk, který nemá jistotu lásky, a zvláště pak Boží lásky. Vždyť jestli mě Bůh miluje, pak se o mě i postará, a protože je Bohem, tak se postará lépe než bych to dokázal sám. Proč tedy hromadit peníze?
Navíc, pisatel starozákonní knihy Kazatel nás varuje:
Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost. (Kaz 5,9)
Chamtivost může být ukazatelem nevíry v nebeského Otce. Ježíš nám připomíná:
Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,31-33)
Ačkoliv tedy peníze k pozemskému životu neodmyslitelně patří, nesmí se stát předmětem našich nadějí. Nesněme o bohatství ani o asketické chudobě, ale vděčně hospodařme s tím, co od Boha dostáváme.

Praktická část

V praktické části našeho zamyšlení o křesťanském pohledu na peníze a majetek se nechme inspirovat Kristovým podobenství o hřivnách:
… člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: 'Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal. 'Jeho pán mu odpověděl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.' Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: 'Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.' Jeho pán mu odpověděl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.'
Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' Jeho pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. (Mt 25,14-29)
Co to v praxi má znamenat? Jde o to, aby to, co je nám dáno, přineslo užitek. Platí to jak o osobních schopnostech, tak i o penězích. Majetek se nemá rozházet, ale ani samoúčelně hromadit. Majetek má přinést užitek. Je proto dobré umět podnikat, je dobré umět spořit. Nikdy by se však neměl ztratit ze zřetele onen základní princip: majetek mi byl svěřen, aby přinesl užitek. Podnikání jen pro zisk a spoření jen pro úspory může prozrazovat, že se vytrácí perspektiva podobenství o hřivnách.
Pokračujme naléhavou výzvou apoštola Pavla:
Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. (Ř 13,8)
Máme tento výrok chápat v tom smyslu, že Písmo nedoporučuje finanční půjčky? Domnívám se, že ne – vždyť jsme na jiných místech Bible povzbuzováni k tomu, abychom sami ochotně půjčovali. O jakém dlužnictví tedy apoštol Pavel mluví? Myslím že jde v podstatě o dodržení slibu, o dodržení vzájemné dohody mezi věřitelem a dlužníkem. Pokud jsem v nouzi, mohu si půjčit, ale dohodnuté splátky je třeba plnit.
Na druhou stranu, Písmo nás zve k štědrosti v dávání a půjčování:
Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některé z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje. (Dt 15,7-8)
Písmo také upozorňuje, že půjčovat máme z lásky, a ne s vidinou výdělku na úrocích. Vědomi si toho, že vše, co máme, jsme stejně dostali od Boha, můžeme otevřít svou dlaň a pomáhat všude, kde je třeba.
Zajímavá je otázka placení daní. Daně byly odjakživa nepopulární a vždy se hledaly kličky, jak z nich vyklouznout. Pán Ježíš jednou dostal záludnou otázku:
… Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme? (Mk 12,14-17)
On však prohlédl jejich úskok a řekl jim: Co mě pokoušíte? Ukažte mi denár!
Když mu jej podali, zeptal se jich: Čí je tento obraz a nápis? Odpověděli: Císařův.
Ježíš jim řekl: Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu. Velice se nad tím podivili.
Císařův obraz a nápis na minci tazatelům připomněl, že peníze vlastně nejsou jejich, ale císařovy. V dani si tedy bere zpět část toho, co mu beztak patří. A tak to platí i dnes. Jsme občany státu, který do jisté míry organizuje hospodářskou činnost obyvatel a vybavuje je platidly. Jsou to státem vydané peníze, a proto jsou v jistém smyslu státní, a ne moje osobní. Bůh nás zabezpečuje, a stát vydává peníze. Proto patří vděčnost Bohu a daň státu.

Závěr

Ať už jsme v přebytku či nedostatku, ať si půjčujeme nebo rozdáváme, nezapomeňme, že peníze jsou projevem Božího zaopatření. Nikoli peníze, ale Bůh je skutečnou jistotou i v hektické tržní ekonomice. Poslechněme si na závěr ještě jedno z Ježíšových podobenství:
… Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: 'Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?' Pak si řekl: 'Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.' Ale Bůh mu řekl: 'Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?'
Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.
Svým učedníkům řekl: Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou, netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní! A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím. Potom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. (L 12,16-31)
(2005-09-30, id=172)
PDF verze článku
Zpět na začátek