Nad Biblí – Interview s p. Jonášem

• Smysl mého putování byl jasný: varovat obyvatele Ninive před Božím soudem.

• No, Bůh mi prostě vnuknul neodbytnou myšlenku, abych se sebral a šel do toho města. Mě se tedy zrovna dvakrát nechtělo, ale ten příběh asi znáte…

• Víte, nemluví se mi o tom zrovna snadno, ale prožil jsem věci opravdu zvláštní. Jak jsem už řekl, do Ninive se mi vůbec nechtělo, a tak jsem si řekl, že raději vezmu roha. Myslel jsem si, že Boží revír nesahá až za moře. Pak se ukázalo, že jsem se krutě přepočítal. Ale to asi opravdu znáte…

• Zkrátka a dobře, zvedl se vítr, přišla bouře a já musel jakožto viník přes palubu. Bůh si mě prostě našel i na té lodi, stejně jako kdybych seděl doma. Ale on nechtěl, abych se utopil, jen mě chtěl znovu poslat do toho nešťastného Ninive. Tak mě spolkla velryba a po nějakých třech dnech mě vyplivla na břeh. Brrr!

• Právě že nic, byla tam úplná tma, mokro, zima a smrad! Fujtajbl.

• Moc jsem se s nimi nepáral. Řekl jsem jim, že jim chybí jen pár dní, a bude s nimi konec. Ale to město je ukrutně veliké, trvalo mi tři dny, než jsem jím prošel!

• Kupodivu to asi vzali vážně. Vylezl jsem na kopec za městem, odkud je dobrý výhled, a čekal jsem, až to bouchne. A ono pořád nic. Ninive pořád stálo a já jsem se pekl na slunci. Byla taková výheň, že jsem se musel schovat do křovíčka – a ono najednou uschlo. To křoví na mě doslova spadlo – a přitom mělo spadnout to zatracené město! Jako by si Bůh ze mě dělal srandu.

• Prý se oblékli do smutečního a sypali si popel na hlavu. Bůh si to s tím soudem asi rozmyslil. Jak se pak ale člověk může na jeho slovo spolehnout? No, byl jsem z toho docela otráven. Taková dlouhá cesta, a zbytečně!

• Moc by se se mnou napárali, strčili by mě do blázince. Kdepak dneska nějaké pokání, dneska je každý mistr světa! Takže myslím, že tentokrát by to už vyšlo, vylítli by do vzduchu všichni do jednoho! To víte, dneska už je jiná doba… (p. Jonáš s mávnutím ruky odchází)