Věda má v současné společnosti obrovský kredit. Lidé hltají nejnovější vědecké poznatky, asertivně předkládané popularizačně zaměřenými časopisy, televizními a rozhlasovými pořady. Vědci nám radí jak zdravě žít, jak vychovávat děti i jak zachovat životní prostředí pro další generace. Na excesy jako byl například tzv. vědecký komunismus se už vcelku zapomnělo a dnešní lidé opět berou vědu téměř jako spasitelku lidstva.
Je pravda, že úspěchy vědy jsou nepřehlédnutelné. Automobily, televize, moderní zdravotní péče, bez nadsázky celý náš relativně pohodlný a materiálně zajištěný život je ovocem vědeckého bádání. A tak září hvězda vědy stále víc, zatímco fenomén náboženství pomalu ale jistě mizí v propadlišti dějin. Alespoň zde v Evropě.
Jaký je vlastně vztah vědy a náboženství? Dnes nejrozšířenější názor říká, že to jsou dvě navzájem nesouvisející oblasti lidské kultury, které se nemají míchat dohromady. Věda se nemá vyslovovat k náboženským otázkám a víra se na oplátku nemá plést vědcům do řemesla. Věda – to je nástroj zkoumání světa a je užitečná pro celé lidstvo. Víra je naproti tomu předkládána jako osobní postoj některých „nábožensky založených“ lidí. Na rozdíl od vědy víra nemá co dělat s objektivní skutečností a tak si de facto může každý věřit, čemu chce a v co se mu líbí. Mezi řádky si pak můžeme domyslet, že vyspělý moderní člověk nakonec žádnou náboženskou víru nepotřebuje.
Nebylo tomu tak ale vždy. Mnozí velikáni vědy prokládali své spisy teologickými úvahami, ve svých pracích spontánně velebili Boha Stvořitele. Byl to snad jen projev jejich osobní zbožnosti, jakýsi subjektivní balast, oddělitelný od jejich vědecké práce tak jako struska od drahého kovu? Ačkoliv by mnoho historiků vědy s tímto přístupem souhlasilo, zůstává zde zásadní otázka: proč ke vzniku vědy jako systematické lidské činnosti došlo právě ve středověké Evropě, v prostředí prostoupeném křesťanskou vírou? Proč se věda zrodila právě v oné tzv. době temna, ve které vládla církevní dogmata? A proč byli zakladatelé mnohých vědních oborů oddaní věřící? Je snad nějaká hlubší souvislost mezi jejich vírou a vědeckou činností?
Příhodné podmínky pro vznik a rozvoj vědy byly jistě vytvořeny celkovým materiálním a společenským rozvojem středověké Evropy. Neměli bychom však zapomínat ani na předpoklady filosofické. Právě křesťanská víra poskytla ideové základy pro vědecké bádání. Vyjmenujme si některé z těchto faktorů:
1. Materiální svět je skutečný, ne jen pouhé zdání
2. Stvořený svět je dobrý Boží dar, a ne podřadná přítěž duše
3. Svět není vtělené božstvo nebo sídlo bohů, nýbrž Boží zahrada.
Uvedené tři předpoklady jsou typické pro křesťanský pohled na svět. Naproti tomu podle hinduismu je svět pouhé zdání, a proto je zbytečné věnovat mu přílišnou pozornost. Podle starých Řeků je svět rozdělen na vyšší sféru idejí a nižší sféru hmoty. Duchovně zaměření lidé se proto mají zajímat o věci duchovní, a ne hmotné.
No a konečně stoupenci animistických přírodních náboženství považují přírodu především za sídlo rozmanitých duchovních bytostí. Takové je třeba si předcházet uctíváním, nebo je naopak od sebe zahánět. Animista však rozhodně nepodrobí přírodu systematickému zkoumání.
Uveďme si ještě další myšlenkové předpoklady pro rozvoj vědy:
4. Protože Bůh je jeden, a je důvěryhodný a spolehlivý, tak i jeho stvoření je jednotné, uspořádané, a řídí se společnými zákonitostmi
5. Bůh je zákonodárce, a proto se příroda řídí zákony
6. Bůh stvořil svět z ničeho, a to znamená, že je absolutním pánem nad hmotou; dělá s ní přesně to, co chce. Příroda není ani zčásti nezávislá a tudíž neurčitá, ale je ji možno přesně matematicky popisovat.
7. Lidé byli stvořeni k Božímu obrazu, a právě proto jsou schopni přírodu poznávat a rozumět jí
8. Bůh dal lidem úkol, aby panovali nad stvořením, aby „obdělávali jeho zahradu“. Proto se nemají přírodě jen pasívně přizpůsobovat, ale mají ji využívat ke svému užitku.
První vědci říkali, že cílem vědy je oslavit Boha a přinést užitek lidstvu. Vidíme tedy, že v počátcích svého rozvoje nebyla věda s vírou v rozporu, ani nebyla na víře nezávislá. Pro první vědce byla právě jejich náboženská víra impulsem a hnací sílou pozorování světa.
Kde se tedy vzala představa o boji mezi vědou a náboženstvím? Dá se říci, že je do značné míry výtvorem levicových intelektuálů konce 19. století. Jako příklady vědců, kteří se dostali do sporů s církví, bývají jmenováni např. Giordano Bruno a Galileo Galilei. Jak už to ale bývá, věci nemusí být tak černobílé, jak jsou předkládány. Giordano Bruno byl totiž nejen astronomem, ale i horlivým propagátorem pohanského panteistického světonázoru. Jeho spor s církví se točil právě kolem jeho náboženských, nikoli vědeckých aktivit.
Co se Galileiho týče, je třeba připomenout, že v jeho době byl geocentrismus, tedy představa nehybné země, převládajícím názorem nejen ve společnosti, ale i v astronomických kruzích. Pro Koperníkův heliocentrický model, který mimochodem navazoval na předkřesťanské panteistické pojetí světa, dosud chyběly přesvědčivé důkazy. Galilei byl úspěšným astronomem, který vlastnoručně sestrojeným dalekohledem poprvé pozoroval Jupiterovy měsíce. Povzbuzen těmito úspěchy postavil svou další kariéru na boji za heliocentrický názor – ani on však nebyl schopen jej dokázat. Dostal se tím do sporu s tehdejší vědeckou obcí a potažmo i s církví, která tehdy byla jakousi vedoucí silou společnosti. Spor se vyhrotil natolik, že učenec byl nakonec přinucen svoji hypotézu odvolat a zbytek života strávit v domácím vězení.
Je zde třeba povědět, že v otázkách vědy nebývají křesťané ani zpátečničtí zabedněnci, ani průkopníci nových směrů. Církev zkrátka přejímá mnohé představy, které jsou pro tu kterou dobu typické. I křesťané jsou součástí lidské společnosti, a ta bývá v mnoha směrech velmi konzervativní. O vědeckých teoriích to samozřejmě platí také: nové myšlenky si zpravidla jen obtížně razí cestu k všeobecnému přijetí. Galileovy odvážné názory se dočkaly všeobecného uznání až dlouho po jeho smrti.
Vraťme se ale k vývoji vědy. Ukázali jsme, že kořeny vědeckého bádání byly pevně zapuštěny v křesťanském pohledu na svět jako Boží stvoření. Víme také, že v průběhu dalších století se věda od náboženství postupně odpoutala, až nakonec vyhlásila úplnou nezávislost. Co ale bude s moderní vědou, když odmítla víru svých zakladatelů? Postačí ji k dalšímu životu jen opojení z dosavadních úspěchů? Podaří se jí najít nějaký jiný filozofický základ pro předpokládanou realitu, uspořádanost a zákonitost světa? To všechno jsou otázky, na které odpoví čas.
Je zde ale jeden varovný jev: o co vratší jsou filozofické základy moderní vědy, o to sebevědoměji si nárokuje patent na pravdu. Ale jen málokterý člen vědecké obce je schopen na tento paradox upozornit. Příkladem může být americký fyzik a filosof Paul Feyerabend, který v 70. letech minulého století vzbudil ve vědeckých kruzích rozruch svými kritickými názory na postavení vědy ve společnosti, když přirovnal současnou vědu k dogmatické a neomylně se tvářící středověké církvi. Tvrdil například, že „ačkoliv v 17. a 18. stol. byla věda osvobozující silou, v současné době se stala novou dusnou ortodoxií“, a že „ve školách jsou vědecká ‚fakta‘ vyučována stejně autoritativně jako o staletí dřív náboženská dogmata, přičemž studenti nejsou vedeni k tomu, aby o předkládaných informacích sami kriticky uvažovali.“
Podle Feyerabenda je dnes názor vědců přijímán se stejnou úctou, jako bývala přijímána slova biskupů a kardinálů, a pravil také, že pravda, která vládne bez kontroly a bez korekcí, je tyranem, který musí být svržen. Ve své skepsi, založené na zoufalém vědomí absence filosofického opodstatnění vědecké činnosti, došel Feyerabend až ke vskutku kacířskému názoru, totiž že „věda je jen jeden z mnoha světových názorů, který není o nic lepší než báje a pověsti … “
A tak dnes stojí moderní věda jako rozkošatělý strom, který oslňuje svými květy, přestože kořeny v zemi již usychají. Ještě stále přijímá obdiv světa, jenže bez životadárné mízy pomalu spěje k svému zániku, nebo dokonce k transformaci v nějakou novou totalitní sílu. Vztah vědy a víry tedy dostává nový rozměr: modleme se za vědce, aby znovu nalezli pevnou půdu pod nohama, a aby nezapomněli na své původní poslání – přinést užitek lidstvu.