V minulých dílech našeho cyklu jsme ukázali, jak se různá filosofická stanoviska promítala do práce jednotlivých vědců a jak skrze ně ovlivňovala vývoj celých vědních oborů.
Filosofické předpoklady totiž určují, kde se hledají fakta, jak se plánují experimenty a jaké závěry se z nich vyvozují.
Díky mužům jako byl Galileo a především Newton převládl v astronomii a fyzice poměrně záhy mechanistický světový názor. Biologie jakožto nauka o živé přírodě však v té době byla ještě v plenkách. Teprve v 18. a 19. století zasáhla biologii vlna zájmu a nových objevů. V pozadí nejrůznějších teorií, v zákulisí názorových třenic však stály tytéž filosofické koncepce jako o staletí dříve v astronomii a fyzice. Pojďme se teď na jednotlivé přístupy podívat blíže.
Vědci ovlivnění aristotelskou tradicí byli především dobří pozorovatelé. V zásadě považovali svět živých organismů za Boží dílo, rozrůzněné do jednotlivých rostlinných a živočišných druhů. Nejsme na omylu, pokud ve snaze o zatřídění všech organismů do rodů a druhů vidíme hledání aristotelských ideálních forem.
Zájem o anatomii a zdůrazňování účelnosti jednotlivých tělesných orgánů je dalším poznávacím rysem aristotelových následovníků. Podle nich jen Boží prozřetelnost mohla vytvořit organismy tak důmyslně přizpůsobené svému životnímu prostředí.
Význačným představitelem tohoto myšlenkového směru byl švédský badatel Carl Linné, autor dodnes platné klasifikační soustavy a tvůrce dvouslovního pojmenovávacího systému rostlin a živočichů. Linné tvrdil, že racionální studium přírody musí nutně vést k uznání vševědoucího a všemohoucího Stvořitele a k úctě vůči němu. Je to typická formulace tzv. přirozené teologie, apologetické metody založené na víře v poznatelnost Boha skrze poznání přírody.
Zatímco aristotelská tradice viděla svět jako v podstatě neměnné Boží stvoření, pokračovatelé novoplatónské filosofické školy se soustředili na pohyb a vývoj. Tito vědci se rázně vzepřeli proti mechanistickému zjednodušování vesmíru na pouhý stroj. Vždyť právě v biologii se taková redukce zdála být příliš opovážlivá. Copak se dá chování živých organismů vysvětlit jen jako výsledek silového působení miniaturních částic?
Novoplatónsky orientovaní badatelé namísto mechanických sil považovali za základ světa určitý duchovní činitel, jakousi nadpřirozenou duchovní sílu. Právě ta podle nich nutí hmotu vytvářet stále složitější a složitější struktury. Není pak divu, že se tito vědci zaměřovali především na embryologii, čili studium zárodečného vývoje. Právě oni formulovali známou teorii, podle níž embryo opakuje historický vývoj svého druhu. Ostatně vývoj se pro ně stal klíčem chápání života jedince, přírody i celého světa. Pokud byli tito myslitelé ovlivněni křesťanstvím, měli tendenci hovořit o Bohu spíše jako o tvořivém duchu, které prostupuje světem a organizuje jeho vývoj.
Tento filozofický směr se stal v 18. a 19. století známým jako romantismus a prosadil se nejen ve vědě, ale i v umění, zejména v hudbě a literatuře. Jedním z význačných představitelů tohoto směru byl francouzský biolog Jean Lamarck. Byl to právě on, kdo vědu o živých organismech poprvé pojmenoval biologií – patrně jako dynamičtější alternativu k pouhému přírodo-pisu. Lamarck pohlížel na přírodu jako na organický celek, který se vyvíjí od jednodušších ke složitějším formám života. V tomto smyslu byl již přímým předchůdcem Darwina. Učil evoluci, ale přitom nebyl materialistou. Hybnou silou vývoje je totiž podle Lamarcka vnitřní životní síla, která pudí organismy vyvíjet se k dokonalosti.
Romantismus ale nakonec mnohé vědce odradil – pro praktickou vědeckou práci byl příliš spekulativní; empiricky založeným badatelům přemíra metafyzické ideologie vadila. Obrátili se proto raději k experimentální práci a doufali, že pomocí ověřených poznatků fyziky a chemie se jim podaří vysvětlit životní pochody v organismech. A tak zejména ve fyziologii dosáhli materialisticky orientovaní vědci mnohých úspěchů. Ironií je, že kromě vědeckého pokroku postupně vytvořili právě to, čemu se původně bránili: vybudovali totiž filozofický systém, který překročil rámec vědecké práce a dogmaticky stanovil, že veškeré dění ve vesmíru, včetně životních pochodů, je jen a jen výsledkem vzájemného působení mechanických částic. Nic víc.
Typickým příkladem je známý anglický přírodovědec Charles Darwin, který se šikovně vyrovnal jak s aristotelským vnímáním účelu a plánu v živých strukturách, tak s romantickým důrazem na pohyb a změnu. V podstatě převzal Lamarckovu evoluční představu, avšak princip životní síly jako hnacího motoru vývoje nahradil mechanismem náhodných mutací a přírodního výběru. Navíc, znamenitá shoda mezi stavbou organismů a jejich životním prostředím pro něj nebyla důkazem Stvořitelova důmyslu, ale prostým výsledkem boje o přežití. Darwin tak vytvořil zcela materialistickou teorii vzniku a vývoje živých druhů. A jak všichni víme, právě jeho teorie se ujala a je na školách vyučována dodnes.
Darwin ovšem uspěl ještě v jiném ohledu: požadoval, aby se věda zabývala jen mechanistickými vysvětleními přírodních jevů. Své protivníky obviňoval z toho, že lpěním na idealistických představách vkládají do vědy něco, co je zbytečné a co do ní nepatří. Materialisticky orientovaní vědci se od té doby vytrvale snaží vymezit vědeckou práci jen na okruh své vlastní filosofické tradice. Nezasvěcený laik tak nabývá dojmu, že věda ani nemůže být jiná než materialistická.
Není tomu tak. Staré nemechanistické ideové tradice stále žijí, i když jsou dnes v menšině. Tak např. křesťansko-aristotelská tradice je zastoupena vědci, kteří počítají se Stvořitelem jako původcem zkoumaného světa. Jsou to zastánci teistické evoluce, teorie tzv. Inteligentního designu, a rovněž kreacionisté.
Na novoplatónskou tradici zase navazuje Whiteheadova procesuální filosofie a konkrétně v biologii pak směr zvaný organicismus.
Když hovoříme o různých filosofických tradicích, někdo může namítnout, že jde beztak jen o intelektuální spory vzdálené každodennímu životu. Ani to není pravda. Dědictví oněch starobylých ideologií je stále mezi námi. Co např. uděláte, když onemocníte a budete potřebovat léčbu? Půjdete k lékaři, který vaše tělo považuje za komplikovaný stroj, v němž je třeba opravit vadnou součástku, anebo k léčiteli, který se bude snažit rozproudit koloběh duchovní energie vašimi údy? Vezmete si v lékárně antibiotikum anebo homeopatikum? Pomodlíte se za své uzdravení, vědomi si toho, že jste Božím důmyslným výtvorem a proto jedině Bůh může uzdravit?
Nenechme se mýlit, staré myšlenkové školy jsou zde s námi i dnes. Jsou mezi námi, jsou v nás samotných. Nejen špičkoví vědci, i řadoví občané jsou mimovolnými pokračovateli a hlasateli starých filosofií. Vyslovovanými soudy a příkladem svých skutků všichni vyznáváme příslušnost k určité životní filosofii.
Na závěr se nabízí snad trochu pošetilá otázka: a která filosofie je ta správná? Namísto dlouhých hodnocení nechme promluvit Ježíše z Nazaretu: „Podle ovoce je poznáte.“