Když koncem 19. století zformuloval James Clerk Maxwell své rovnice elektromagnetického pole, bylo zřejmé, že něco neklape. Podle Maxwellovy teorie se mají elektromagnetické vlny šířit stejně rychle na všechny strany, bez ohledu na vlastní rychlost zdroje těchto vln. V běžném životě je to ale přece jinak: pokud například jezdec cválající na koni vystřelí před sebe šíp, rychlost šípu vůči zemi je součtem rychlosti šípu vůči luku a rychlosti pohybu koně. Pokud se jezdec náhle otočí a vystřelí dozadu, rychlost jeho šípu vůči zemi bude rozdílem rychlosti výstřelu a rychlosti jízdy. Pokud by však jezdec namísto šípu vystřelil světelný paprsek, pak, alespoň podle Maxwellovy teorie, jeho rychlost bude stejná ve směru dopředu i dozadu.
Tento paradox zaměstnával mnohé badatele, ale mužem, který ho dokázal vysvětlit, se stal Albert Einstein. Jeho řešení vešlo do dějin jako teorie relativity. Není účelem této relace vykládat obsah Einsteinovy práce, chceme se však zamyslet nad jejími širšími souvislostmi.
Co vlastně znamená slovo „relativní“? Začněme výkladem pojmu opačného, tedy „absolutní“. Absolutní je to, co je základní, neměnné a vždy stálé. Není na ničem závislé, naopak, samo je měřítkem věcí. Relativní je naproti tomu to, co je proměnlivé, odvozené, závislé na úhlu pohledu.
Jak sám název Einsteinovy teorie napovídá, jde v ní o rozlišení absolutního a relativního. Ale nejen to – jde také o převrácení starých pořádků: co bylo absolutní se stává relativním a naopak. Řečeno konkrétně, prostor a čas pozbývá v Einsteinově pojetí svůj absolutní charakter a stává se relativním. Naopak, jako absolutní je vyzdvižena rychlost světla.
Teorie relativity byla s nadšením přijata odbornou i laickou veřejností. Jenže zatímco vědci v ní viděli elegantní popis vesmíru, pro lidové masy se stala jakýmsi manifestem relativismu. Einsteinovo odmítnutí staré Newtonovy mechaniky totiž uhodilo na citlivou strunu poválečné společnosti: lidé se chtěli zbavit starých, strnulých pořádků a tradiční, mnohdy pokrytecké morálky. Jestliže je vše relativní, říkali si, pak už nám nikdo nesmí vnucovat svou pravdu, naopak, každý má právo mít svůj vlastní názor.
A přece Einstein nehlásal žádný filozofický relativismus, naopak, byl přesvědčen o absolutní pravdivosti svých rovnic. Nezanechal nám žádný prostor pro jiné pohledy či alternativní výklady. Einstenův vesmír je navíc přísně deterministický, tzn. že je podroben absolutně platným přírodním zákonům. V tomto smyslu je teorie relativity dočista absolutistická.
Pro věřícího člověka je absolutním bodem samozřejmě Bůh. Ten je v Bibli líčen jako svrchovaný Stvořitel a Pán vesmíru, jako hospodář a soudce svého díla. Nejde však jen o nějaké filozofické stanovisko – jde o to, že věřící člověk spoléhá na Boha tak, jako dítě spoléhá na své rodiče. Pro biblického žalmistu je Bůh jeho pevnou skálou, nedobytnou tvrzí, přepevným hradem; Bůh je útočištěm a „pomocí vždy připravenou“. Zatímco Bůh je absolutním středem světa, my pozemšťané jsme
s celou svou mocí a chytrostí pouhým vánkem. Člověk je relativní, závislý na Bohu. Je dobré si to připomínat, protože máme stále tendenci dělat ze sebe víc, než doopravdy jsme. O jednotlivcích, národech i o církvích se dá povědět, že stále musí zápasit s pokušením prohlašovat svůj pohled za absolutní pravdu.
Pojďme ale dále. Albert Einstein se během svého života posunul od empirismu k racionalismu. Co znamenají tyto termíny? Jde o názor na to, jakým způsobem se nám okolní svět zjevuje. Empirik spoléhá na své smyslové zkušenosti, tedy na to, co vidí, slyší a co dokáže změřit. Naproti tomu racionalista sází na to, že svět lze nejlépe pochopit racionální úvahou a logickou dedukcí.
Einstein byl zpočátku empirikem, a proto se zajímal o experimenty prováděné s cílem objasnit vlastnosti světla. Jako empirika jej výsledky pokusů znepokojovaly a podněcovaly ho k hledání vysvětlení. Právě proto začal promýšlet svou teorii relativity. Když ji však po mnoha letech dokončil, byl natolik přesvědčen o správnosti svých rovnic, že experimentální potvrzení vlastně ani nepotřeboval. Stal se z něj přesvědčený racionalista.
Nejen ve vědě, ale i v obyčejném životě se setkáváme s empirickým a racionalistickým přístupem. Děti poznávají svět svými smysly, kdežto dospělí si více či méně oprávněně myslí, že pochopili skutečnost svým intelektem.
Empirické poznání má své místo také v životě víry. Bůh se v Bibli nepředstavuje jako nějaká logická nutnost, ale jako účastník dějin, jako působitel událostí, které je možno vidět, slyšet, zažít. To je smyslem jak starozákonního vyprávění o vyvedení Izraelců z Egypta, tak evangelijního svědectví o Ježíši Kristu. Víra v Boha se proto může a má zakládat na osobní historické zkušenosti – buď své vlastní anebo zprostředkované ústy svědků. První list Janův začíná těmito slovy:
„Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“
Je však třeba zdůraznit, že taková zkušenost není dána každému jednotlivě, ale má být sdíleným bohatstvím Božího lidu. Proto Ježíš vyzdvihuje víru, která se neopírá o zkušenost vlastní, ale o svědectví jiných lidí, když říká pochybovačnému Tomáši: „ … že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Pisatel listu Židům nakonec definuje víru takto:
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“
Je taková definice popřením empirického principu a vyhlášením racionalismu? Domnívám se, že ne, ačkoliv taková víra se racionalismu může podobat. Víra ovšem je spolehnutím se na dříve slyšené, viděné či jinak prožité Boží slovo, na naději, kterou přineslo – i když třeba není v souladu s aktuálně zakoušenou přítomností. Na druhou stranu, racionalismus se může vkrádat do teologické reflexe, což je proces, kdy si jednotlivé duchovní zkušenosti utřiďujeme a sestavujeme z nich ucelený pohled. To by samo o sobě nebylo zlé, ale nesmíme pestrou mozaiku zkušeností víry prodat za logicky vytříbenou, vševysvětlující a rozporu prostou ideologii. V tom je pokušení racionalismu.
Na závěr se ještě zastavme u otázky, zda Albert Einstein věřil v Boha. Ano, věřil – ale v jakého? Víra v Boha může mít mnoho podob. Einsteinův Bůh byl Stvořitelem vesmíru, původcem jeho harmonické uspořádanosti. Nic méně, nic více. Pro Einsteina Bůh nebyl Otcem, který by se zajímal o osudy svých dětí. Z křesťanského pohledu se tak dá říci, že víra Alberta Einsteina zůstala stát na půl cesty. Pro staré Izraelce i pro Ježíše Krista byl totiž Bůh nejen Stvořitelem, ale i Pánem, soudcem, přítelem, pomocníkem a zachráncem – zkrátka někým, na něhož se dá plně spolehnout. Bůh, který má spočteny všechny vlasy na mé hlavě, Bůh, který mě obléká a živí. Bůh, který dopouští, ale neopouští. Bůh, který nás skrze Kristovu smrt adoptuje za své děti. Taková je víra nás, křesťanů.