Naše sekulární společnost považuje církev za instituci podivnou, podezřelou a hlavně zbytečnou. K čemu je nám vlastně dobrý ten středověký relikt? Na vzdělání máme vědce a učitele, na nemoci lékaře a léčitele, pro chudé a nesvéprávné máme sociální ústavy. O kulturní potřeby se nám stará televize, rádio, kina a počítače, máme tisíc možností čím naplnit volný čas. A nakonec, k tomu aby byl někdo slušným člověkem, přece ještě nemusí chodit do kostela.
K čemu je tedy dobrá církev? V čem ji nemůže zastoupit žádná světská instituce? V církvi se zvěstuje Bůh. Jinými slovy – církev mluví o Bohu a snad je v ní Bůh i nějak sám přítomen. Církev je tedy zvláštním místem, kde se můžeme naučit něco o Bohu. Samozřejmě, většinová společnost si o tom myslí své, ale to teď pomiňme. Předpokládejme, že církev skutečně něco o Bohu ví, uvažujme, že právě v církvi se s Bohem můžeme setkat. Je-li to tak, je církev naopak tou nejdůležitější institucí na zemi.
Zkoumejme dále, jakým způsobem získává církev poznání Boha. Jistě je to skrze Bibli, onu starodávnou knihu, která vznikala po dlouhou dobu mezi zbožnými Izraelci a v prostředí rané církve. Bible se v církvi těší téměř posvátné úctě, když je nazývána Božím slovem
. Bible neboli Písmo svaté, poskytuje o Bohu velmi mnoho informací. Do značné míry to jsou záznamy dějinných zkušeností izraelského lidu i životních příběhů konkrétních jednotlivců. Tím vším se jako červená nit proplétá víra v Boží angažovanost v peripetiích pozemského dění. Stvoření světa, potopa, vyvedení z Egypta, vítězství i prohry izraelského království, ale také Mojžíšův zákoník, prorocké knihy a Žalmy – to všechno hovoří o živém Bohu. A co teprve evangelijní zprávy o Ježíši, Synu Božím? Může být věrnější zdroj informací o Bohu než autentické líčení skutků a slov samotného Krista? Bible je proto hlavním a zásadním zdrojem poznání toho, jaký vlastně Bůh je.
Není to však jen Bible. Dějiny Božího jednání neskončily uzavřením poslední biblické knihy, nýbrž pokračují dodnes. Kde – především v církvi, ať už jde o zkušenosti kolektivní či v kolektivu sdílené zkušenosti jednotlivců. Tak poznáváme Boha skrze svědectví druhých lidí.
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Tato slova slyšeli učedníci Pána Ježíše od svého Mistra. Věříme-li tomuto zaslíbení, nebude pro nás těžké docenit úlohu církve při poznání Boha. Ne církve jako instituce, ale církve jako společenství těch, kteří byli povolání k učednictví.
Bůh je svrchovaný, On se může zjevit kdykoli, kdekoli a komukoli. Ale tak jako člověka poznáme nejlépe v jeho vlastní rodině, tak i o Bohu se dozvíme nejvíc v Boží rodině – církvi. A tak jako muže zpravidla zná nejlépe jeho žena, tak i Krista nezná nikdo lépe než církev. Církev, která je v mnoha ohledech zbytečná, církev živořící na okraji společnosti, ale církev, která je Kristova nevěsta.