Na cestě do zaslíbené země už byli téměř u cíle. Po mnoha letech trmácení se pouští tábořili Izraelci u řeky Jordánu. Přestože měli svůj nový domov na dosah ruky, Mojžíš je zadržel. Než přejdou řeku, musí se ještě mnohé naučit. Mojžíš jim opakuje celý zákon – od Desatera až po hygienické předpisy. Potřebují to slyšet, protože v Kenaánu, na rozdíl od Egypta, budou žít na svobodě.
Mojžíš ovšem u Jordánu završuje svůj úkol. Nepůjde dál, nesmí. Lid povede namísto něj Jozue. Pro Mojžíše přichází chvíle rozloučení. Než pronese svá poslední slova požehnání jednotlivým Izraelským kmenům, musí lid ještě naučit písni. Není to v pravém smyslu píseň Mojžíšova, neboť autorem je sám Bůh, Mojžíš ji však zapsal a Izraelcům přednesl. Řekl jim asi toto:
Poslouchejte, nebesa, budu mluvit. Země, slyš slova mých úst. Moje učení přijde jako déšť, jako voda tekoucí po zemi, jako déšť na zelené rostliny. Budu mluvit v Božím jménu! Chvalte Boha – Bůh je velký!
Bůh je skála – jeho dílo je dokonalé! Proč? Protože všechny jeho cesty jsou pravé! Bůh je pravdivý a věrný. Je dobrý a poctivý. Ale vy nejste jeho opravdové děti. Vaše hříchy by ho ušpinily. Vy jste pokřivení lháři. Neměli byste s Bohem takto jednat! Jste hloupí a blázniví. A přece Bůh je váš Otec. On vás udělal a pečuje o vás.
Pamatujte na to, co se stalo v dávné době. Přemýšlejte o věcech, které se staly před mnoha a mnoha lety. Zeptej se svého táty, řekne ti to. Zeptej se svých vůdců, poví ti to. Nejvyšší Bůh rozdělil lidi na zemi. Každému národu dal jeho vlastní území. Bůh jim vytyčil hranice. Je tolik národů, kolik je lidí v Izraeli. Božím podílem je ale jen jeho lid, Jákob patří Bohu.
Bůh našel Jákoba na poušti. Byla to prázdná, pustá země. Bůh ho obklopil, aby ho chránil. Chránil ho jak své vlastní oko. Bůh byl k Izraeli jako orel: ten vystrkuje svá mláďata z hnízda, aby se naučila létat. Pak letí po jejich boku, aby je chránil. Když padají, roztahuje svá křídla, aby je zachytil. Na křídlech je přenáší do bezpečí. Takový je Bůh.
Bůh sám vedl Jákoba. Žádní cizí bohové u toho nebyli. Bůh vedl Jákoba, aby se zmocnil hornaté země. Jákob sklidil úrodu polí, dostal nejlepší pšenici, Bůh mu dal med ze skály a olivový olej z kamenité půdy. Bůh dal Izraeli máslo a mléko ze stád, dal mu vykrmená jehňata a kozy, nejlepší berany Bášanu. Vy, lidé Izraele, jste pili víno z červené šťávy hroznů.
Ale Ješurún ztučněl a začal kopat jako vypasený býk. Nasytil se a ztěžknul – byl dobře nakrmen! A přece opustil Boha, který ho vytvořil. Nepřijal Boha – Skálu za svého Spasitele. Boží lid začal uctívat jiné bohy, čímž vzbudil v Bohu žárlivost. Bůh přece nesnáší modly! Ale jeho lidé je vesele stavěli. Obětovali démonům, kteří nejsou žádnými skutečnými bohy. Obětovali bohům, které sami neznali. Byli to noví bohové – takové tví předci nikdy neuctívali. Opustili jste Skálu, která vás učinila; zapomněli jste na Boha, který vám dal život.
Bůh to viděl a svůj lid odmítnul. Proč? Protože jeho děti ho rozzlobily. A tak Bůh řekl: „Otočím se pryč od nich, uvidím, jaký vezmou konec. Jsou to velmi vzpurní lidé, jsou jako děti, které se nechtějí učit! Začali uctívat modly a tak mě dovedli k žárlivosti. Ty vaše sochy přece nejsou opravdoví bohové! Bezcennými modlami mě urazili. Ale já způsobím, že sám Izrael začne žárlit. Přivedu lid, který není ani národem. Bláznivým národem je popudím. Můj hněv je totiž jako hořící oheň, spaluje všechno až do nejhlubšího hrobu. Pálí zemi a všechny její plody, spálí samotné základy hor!
Přivedu Izraelce na mizinu, vystřílím na ně své šípy. Budou hubení a slabí od hladu. Budou je kosit strašné nemoci. Pošlu proti nim divokou zvěř, uštknou je jedovatí hadi a ještěrky. Na ulicích je budou pobíjet vojáci, i ve svých domech se budou třást strachem. Vojáci zabijí mládence i děvčata, neušetří děti ani důchodce. Zasloužili by si úplně vyhladit, aby ani památka na ně nezůstala. – Jenže já vím, co by si řekli jejich nepřátelé, nepochopili by to. Vychloubali by se a říkali: ‚To nezničil Izraelce Bůh, ale my sami jsme nad nimi zvítězili svou vlastní silou!‘“
Lidé Izraele jsou blázniví a nechápaví. Kdyby byli bývali moudří, věděli by, co se s nimi stane! Copak může jeden člověk zahnat tisíc? Copak dva způsobí, že uteče deset tisíc? Něco takového se může stát, jen když sám Bůh je vydá nepřátelům! To se stane, jen když jejich Skála je chce prodat za otroky! „Skála“ našich nepřátel není silná jako naše Skála, a oni to vědí. Jejich pole a vinice budou zničeny jako Sodoma a Gomora. Jejich hrozny jsou jako hořký jed, jejich víno je jako hadí jed.
Bůh říká: „Ponechal jsem si připravený tento trest, mám ho uzamčený ve skladišti. Uchovávám ho na dobu, kdy uklouznou a začnou dělat zlé věci. Potrestám je za to, co zle činili. Čas jejich trápení je blízko, trest na ně přijde rychle.“
Bůh svůj lid obhájí; svým služebníkům prokáže milosrdenství. Uvidí, že jejich síla je pryč, jak jsou úplně bezmocní – svobodní stejně jako otroci. Potom jim Bůh řekne: „Tak kde jsou ti vaši bohové? Kde je ta skála, ke které jste se běželi schovat? Falešní bohové jedli tuk a pili víno z vašich obětí – tak ať povstanou a pomohou vám! Ať vás zachrání!
Teď vizte, že já a jenom já jsem Bůh. Není žádný jiný! Já vydávám lidi na smrt a já jim zachovávám život. Já mohu lidem ublížit, a já je mohu zase uzdravit. Nikdo nemůže nikoho vytrhnout z mé moci! Dnes pozvedám své ruce k nebi a slibuji: jakože je pravda, že já jsem živ na věky, tak je také pravda, že se stanou tyto věci. Naostřím svůj blýskající meč a potrestám své nepřátele; dostanou trest, který si zaslouží. Mí nepřátelé budou zabiti a vzati do zajetí. Mé šípy se pokryjí jejich krví, můj meč jim pokosí hlavy.“
Celý svět by se měl radovat pro Boží lid! Proč? Protože Bůh jim pomohl, potrestal ty, kteří zabíjeli jeho služebníky, trestem, jaký si zasloužili. Ale svou zemi a svůj lid očistil.
Mojžíšova píseň hovoří o mnohých Božích vlastnostech: víceméně doslova uvádí, že Bůh je Velký, že je Skála, je Věrný, není v něm podlost, je spravedlivý, přímý, je Otec Izraele, je (jako) orel, je jediným Bohem. Z obsahu dále vyplývá, že Bůh je také pramenem, dárcem života i smrti, je nedobytnou pevností, je vševědoucí, pečující, slitovný. Bůh miluje, ovšem miluje žárlivě, nevěru nenechá bez trestu, nezřekne se pomsty, je bojovníkem se zkrvaveným mečem.
Mnoho Božích vlastností lze vyčíst na stránkách Bible. Jaký obraz dohromady skládají? Líbí se nám biblický Bůh nebo ne? Některými vlastnostmi nás fascinuje, jinými možná až děsí.
Když spolu chodí chlapec s dívkou, snadno se zamilují do svých pozitivních stránek – do hezké tváře, do pevných svalů. Vydrží-li však spolu po mnoho let, budou se muset vyrovnávat i s tím, co zpočátku neviděli, protože snad ani nechtěli vidět. Všelijaké zlozvyky, osobní slabosti a povahové vady mohou vztah rozleptat až k rozchodu.
Považme přátelé, sám Bůh se uchází o naši ruku! On nás zve na svatbu! Chce s námi trávit celou věčnost! Jsme na to ale připraveni? Přijímáme Ho takového, jaký je, jak nám ho Bible líčí?
Pokud si Boha přikrášlujeme ke svému obrazu, nebo pokud si k Božímu charakteru ponecháváme výhrady, dobře si celou věc rozmysleme. On se nezmění – změnit se můžeme jen my sami.