Bible nenechává nikoho na pochybách o tom, že Bůh je svrchovaných Pánem světa. Nebeská tělesa i samotná Země povstaly k bytí na Boží rozkaz. Dnes již více čí méně rozumíme mnohým přírodním zákonitostem, ale přesto – či snad právě proto – můžeme za viditelným světem tušit neviditelnou ruku Boží.
Je člověk výjimkou? Vyňal jej Bůh ze své sféry vlivu? Denně přece zakoušíme, že jsme to my sami, kdo se rozhodujeme. Volíme si cestu, někdy lepší, jindy horší. Vidíme, že v mnohém sklízíme to, co jsme sami zaseli, a tak je to správné.
Princip svobodné volby a zodpovědnosti za své činy přijímá za samozřejmý i sama Bible: Bůh dal Mojžíšovým prostřednictvím starým Izraelcům zákon, a chtěl, aby byl dodržován. Jako motivaci připojil požehnání za poslušnost a naopak kletby připravené pro případ vzpoury. Řekl:
„Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“ (Dt 30:19)
Mojžíšův následník Jozue šel příkladem, když řekl:
„Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Joz 24:15)
Má tedy člověk svobodnou vůli? Může jednat jakkoli chce? Biblická odpověď je ano, protože člověk je Božím obrazem, a má tedy schopnost volby. Může volit dobré i zlé, a za svá rozhodnutí nese odpovědnost. Odměna či trest přichází jak ve formě přirozených následků volby, tak i v podobě mimořádných zásahů vyšší moci, které Bible nazývá Božími soudy.
Přesto Bible současně tvrdí, že Bůh je svrchovaným pánem i nad našimi rozhodnutími. Jinak řečeno, že Bůh nějakým záhadným způsobem slaďuje lidská svobodná rozhodnutí se svými plány. Apoštol Pavel napsal křesťanům ve Filipech toto:
„ … S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete a činíte, co se mu líbí.“ (F 2:12-13)
Ačkoliv takto vyhraněné vyjádření Boží svrchovanosti může i mezi křesťany vyvolávat intelektuální rozpaky, věřící lidé s ním bezděky souznějí, kdykoliv děkují Bohu za vedení svého života či prosí za obrácení svých blízkých. Rádi si připomínají Ježíšova slova o vinném kmeni a ratolestech, končící výrazným prohlášením:
„ … beze mě nemůžete činit nic.“ (J 15:5)
A nezapomeňme, že i Starý zákon vidí Boží aktivitu ještě předtím, než se člověk rozhodne. Velmi zřetelně to formuloval prorok Ezechiel, když zaznamenal tuto Boží řeč:
„A vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali mé řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem.“
Může mít Boží vliv na člověka i negativní podobu? Typickým příkladem takové situace je egyptský faraón, o němž je jasně řečeno:
„Hospodin zatvrdil srdce faraóna, krále egyptského, a ten Izraelce pronásledoval.“ (Ex 14:8)
A že nebyl výjimkou, potvrzuje kniha Přísloví, když praví:
„Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí.“ (Př 21:1)
Když Saul hodil po Davidovi kopím, takže jej málem zabil, bylo to jen jeho vlastní afektované rozhodnutí? Nebylo, protože těsně předtím Saula samotného napadl „zlý duch od Hospodina“.
Boží negativní působení se ovšem neomezuje jen na krále; Bůh je schopen zaslepit oči a zatvrdit srdce celým národům. Prostřednictvím proroka Izajáše Bůh otupil Židům mysl; dal jim takové oči, aby neviděli, a takové uši, aby neslyšeli. Bůh totiž sám přiděluje jednotlivcům i celým národům jejich úděl: některé vyvoluje, jiné zavrhuje. Přestože nerozumíme, jak to jde dohromady s konceptem lidské svobodné vůle a se spravedlností vůbec, nezbývá nám než říci Amen. Již apoštol Pavel předvídal nesouhlasnou reakci, když napsal:
„Snad mi řekneš: ‚Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?‘ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci … ?“ (Ř 9:19-21)
Ano, jsme jen hlína, kterou Bůh hněte. Ale to nemusí ani nemá vést k malomyslnosti a pasivitě. Pracujeme-li na Božím díle, bojujeme-li jeho boj, tak víme, že na to nejsme sami. Není to jen naše práce a náš boj – je to Boží věc. A je-li to Boží věc, pak bude mít úspěch. Pusťme se tedy do díla s odvahou, trpělivostí a modlitbou, ať už jde o učení se sebekázni nebo misii. Vyjděme s odvahou, že to půjde, s trpělivostí, která překoná každou těžkost a s modlitbou, která přiznává vládu všech věcí svrchovanému Bohu.