Bylo by opravdu dost příšerné mít zlého Boha. Pokud nějaký Bůh existuje, musí být dobrý. V takovém předpokladu se lidé věřící i nevěřící docela dobře shodnou. Hned o krok dále se však rozchází. Jen se podívejte, stěžuje se první skupina, jak to na světě vypadá: neštěstí, katastrofy, nemoci, zločiny! Tohle by dobrý Bůh nemohl strpět, a proto v něho nevěříme. Ti druzí říkají – ano, je to tak, ale my přesto věříme, že dobrý Bůh existuje. Mají však pro své přesvědčení nějaké důkazy? V čem vidí dobro na světě?
Jako křesťané věříme, že dobrý Bůh jedná dobře, že prokazuje dobro. Samo stvoření je dobré, přijmeme-li hodnocení Písma. Každý stvořitelský den totiž končí poznámkou, že Bůh „viděl, že to je dobré.“ A skutečně, odložíme-li černé brýle, uvidíme kolem sebe mnoho dobrého. Často to jsou věci tak samozřejmé, že jim ani nevěnujeme pozornost. Světlo, teplo, země, vzduch, voda, jídlo, zdraví, ošacení, bydlení, rodina, přátelé, práce … většinu z těchto dobrých věcí denně zakoušíme. Jsou výrazem péče dobrého Boha? Křesťané věří, že ano.
Biblické dějiny jsou vyprávěním o interakci mezi Bohem a lidmi. Přestože Bůh lidi trestal, přestože dopouštěl neštěstí, katastrofy, války, nemoci, přestože pod jeho vedením byly vybity celé národy, přes to všechno se Bible opovažuje tvrdit, že Bůh je dobrý.
Je pravda, že Bible je psána hlavně z hlediska Izraelského národa. Tento lid se považoval za Boží vyvolený národ, početný lid vzešlý téměř z ničeho, a určený ke spáse celého světa. Izrael se ve svých dějinách opíral o jedinečnou zkušenost exodu – zázračného vyvedení z egyptského otroctví. Podobná vysvobození se později v menším měřítku opakovala – a vždy byla novým potvrzením Boží dobroty. Víra v Boží dobré plány byla i nadějí do budoucnosti.
Nový zákon k tomu přidává svědectví o Ježíši Kristu, Božím Synu, kterého Otec poslal na zem, aby se obětoval jako beránek za hřích. Proč? Protože Bůh je dobrý, a kříž smrti se paradoxně stal největším vyjádřením jeho lásky. Podíváme-li se dál do budoucnosti, věříme, že Bůh chystá pro své věrné nový a lepší život. Bůh je dobrý, a na věčnost v jeho blízkosti se proto můžeme jen těšit.
Podíváme-li se však na život, tak jak jej prožíváme, vidíme také mnoho negativního. A nejsme sami – prolistujme si biblickou knihu Žalmů a začtěme se do pocitů vepsaných do veršů starobylé poezie. Žalmy jsou totiž reflexí zbožných básníků nad radostmi i strastmi života. Uvidíme tam vítězství i pády, jásot i beznaděj. Vše se v jednotlivých Žalmech mísí v různém poměru:
Žalm 23 je snad nejoblíbenějším žalmem ze všech:
„Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.“
Z 23. žalmu dýchá pohoda a spokojenost. Bůh – Pastýř je dobrý. Z čeho však tato spokojenost pramení? Z naplnění potřeb, z materiálního dostatku? Ano, pisatel je spokojen se současným stavem, vnímá Boží péči v přítomnosti. Přesto není vše ideální – stůl je sice prostřen, ale před zraky protivníků. A mít protivníky může být pro člověka velkým problémem. Zdrojem žalmistovy spokojenosti je ještě něco jiného, než příznivý aktuální stav věcí, je to pevná důvěra v dobrého pastýře.
„I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“
Zlé věci mohou přijít, ale s dobrým Bohem se snáze překonají.
Podívejme se také na Žalm 88, který je naopak jedním z nejpochmurnějších:
„Hospodine, Bože, má spáso, ve dne i v noci před tebou úpím; kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování! Samým zlem se sytí moje duše, k podsvětí spěje můj život. Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly. Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou. Odložils mě do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin. Leží na mě tíha tvého rozhořčení, všemi svými příboji mě trýzníš. Známé jsi mi vzdálil, zhnusils mě jim, jsem uvězněn, nemám východiska. Oči mám zkalené utrpením, po celé dny jsem tě, Hospodine, volal, vztahoval jsem k tobě dlaně. Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?
Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě. Hospodine, proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš? Jsem ponížen a od mládí hynu, snáším tvé hrůzy, nevím si rady. Přehnala se přese mne výheň tvého hněvu, děsuplné rány tvé mě umlčely, ze všech stran se na mě denně hrnou jako vody, všechny najednou mě obkličují. Přítele a druha jsi mi vzdálil, jenom temnoty se ke mne znají!“
V čem spočívá utrpení tohoto žalmu? Je to zřejmá absence dobrých věcí, přítomná je naopak samota, utrpení, nouze, nemoc. Kde je dobrý pastýř 23. Žalmu se svou holí a berlou? Kam se poděl milý průvodce roklí šeré smrti? – Najednou jakoby neviděl, neslyšel, nepomohl. Přesto se žalmista pod náporem bídy neuchyluje k ateismu, ale drží se své víry: i když Bůh zatím nezasáhl, může to udělat, a proto se k němu stále modlí.
Pomůže Bůh? Prokáže svou dobrotu? Než byl prorok Daniel se svými přáteli vhozen do ohnivé pece, řekl králi Nabukadnesarovi:
„Jestliže nás Bůh, kterého my uctíváme, bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“
Víme, že Bůh Daniela i s jeho přáteli skutečně vysvobodil. A nejen je. Biblická historie je plná velkých Božích skutků, jimiž projevoval svou dobrotu ke svému lidu. Pisatel listu Židům uvádí příklady mnohých hrdinů víry, kteří zakusili podivuhodné doteky Boží moci. Vyjmenovává Abela, Henocha, Noého, Abrahama a Sáru, Izáka, Jákoba a Josefa, Mojžíše, ba dokonce nevěstku Ráchab. Píše:
„Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.
Jiní byli mučení a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ (Židům 11:32-38)
Taková je i naše zkušenost: někdy vítězíme, jindy prohráváme. Rádi slýcháme svědectví o uzdravení, ale také býváme sami svědky neuzdravení. Často není patrný žádný přesvědčivý rozdíl mezi tím, jak se daří věřícím a nevěřícím.
Jak tedy poznáme, že je Bůh dobrý? Je to v podstatě opět věcí víry. Nevěřícímu Boží dobrotu nedokážeme, věřící ji vidí všude kolem sebe. Společně s pisatelem listu Židům věří, že i nepříjemné zkušenosti a těžký úděl mohou posloužit dobrému cíli. A tím cílem je věčný život s Bohem otcem a jeho Synem, Ježíšem Kristem. To je největší dobro, které s námi podle biblického sdělení Bůh zamýšlí. Teprve pak bude jasné nade vší pochybnost, že Bůh je dobrý.