Filozofické – Zážitky
V knize anglického spisovatele Gilberta Keith Chestertona Ortodoxie najdeme tuto zajímavou myšlenku:„Pro pohana jsou různé drobnosti líbezné jako potůčky řinoucí se z hor; velké věci jsou trpké jako moře“.
Zkusme si povědět, co jsou ony velké věci a proč jsou „trpké jako moře“. Jde o základní životní otázky, na něž člověk bez víry nenalézá uspokojivou odpověď. Jak jsme se tu vzali a proč? Jaký je smysl života? Co se mnou bude po smrti? – Věda, která se tváří jako největší autorita v oblasti poznání, nám dá asi takovéto odpovědi: Působením rozličných sil vznikly hvězdy a planety. Naše Země byla zpočátku pustá, ale chemickými procesy zde vznikl život a souhrou náhod se vyvíjely stále složitější organismy až k člověku. Co se budoucnosti týče, je přírodní věda vysloveně pesimistická: Slunce dříve či později vyhasne, ale předtím ještě stačí vypálit Zemi na holou skálu.
To jsou tedy ty „velké věci“, které jsou „trpké jako moře“. Není-li světu vtisknut účel, pak ani život jednotlivce nemá smysl. Jsme jen přenašeči genů, produkty slepých hříček přírodních sil. Smrt pak je definitivním koncem života těla i duše – neboť materialismus říká, že vědomí je jen funkcí mozku.
To věru není povzbuzující obraz. Takové poznání je trpké jako moře, a tak není divu, že se lidé raději obracejí k drobným radostem, které jim život nabízí. Chtějí si prostě užít, jak to jen jde. Nutno podotknout, že to není nějaká nová filosofie – již apoštol Pavel tento životní postoj dobře znal, když napsal v dopise do Korintu:Jestliže mrtví nevstanou, pak 'jezme a pijme, neboť zítra zemřeme' (1K 15,32)
Nemáme-li nadživotní perspektivu, pak logicky tíhneme k užívání si chvilkových radostí. Stáváme se sběrači zážitků, které navlékáme jeden za druhým jako korálky na nit svého života. Z prožitků je dnes veliký byznys, který nabízí nepřebernou škálu možností, jak si užít. Můžeme si užívat nových a nových věcí, můžeme si užívat dokonce i samotného nakupování. Aniž bychom vytáhli paty z domu, můžeme od rána do večera sledovat akční filmy či romantické telenovely. Užíváme si poslechem hudby i pojídáním sušenek. Můžeme se pustit do obyčejných i adrenalinových sportů, strávit vzrušující dovolenou sjížděním peřejí anebo si jen tak užívat sluníčka na pláži. Můžeme se oddávat alkoholu, drogám či nespoutanému sexu – silné zážitky jsou zaručeny. Navlékáme korálek za korálkem.
Někoho snad tento životní styl uspokojí, jiného ale ne. Můžeme se naplnit zážitky až po okraj, a přece se v hloubi duše trápit trpkým pocitem prázdnoty. Takové hodnocení najdeme například v 2. kapitole biblické knihy Kazatel, která popisuje životní hledání starověkého izraelského panovníka:Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého … Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice … V ničem, co si žádali mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se zaradovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.
I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. (Kaz 2,1-11)
Na trpký kořen materialistické bezúčelnosti nelze naroubovat žádnou trvalou radost. Alternativu nabízí jen víra. Pokud nad sebou nevidíme smrtící prázdnotu, ale dílo milujícího nebeského Otce, pokud skrze smrt nehledíme do nicoty, ale na Kristovu rozevřenou náruč, pak máme základ pro jiný životní styl. Je to životní styl cesty k nádhernému společenství se Stvořitelem, jehož vůni je možné okoušet už nyní. Zaposlouchejme se do vyznání autora biblického Žalmu č.16:…Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě! Pravím Hospodinu: „Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.“ Svatým, těm, kteří jsou v této zemi, pravím, těm vznešeným, jež jsem si oblíbil nade všechno: „Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy. Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty.“
Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine. Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé! Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná. Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.
Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. (Ž 16)
Starodávný žalmista nešel cestou sbírání drobných radostí, ale plně se oddal Hospodinu, svému Bohu. A divme se jak chceme, na cestě víry našel to, po čem se dnešní lidé marně pachtí, co chtějí získat nekonečným sbíráním zážitků: našel vrchol radosti a neskonalé blaho.(2005-09-30, id=171)
PDF verze článku
Zpět na začátek