Filozofické – Praktický ateismus


V minulých dobách platilo, že by lidé měli uznávat nějaký společný základní princip světa a života. Byly doby, kdy se jednoduše věřilo v Pána Boha, a přirozeně se očekávalo, že tak bude věřit každý. Pak přišla doba, která Boha odmítla, a podobně očekávala, že v Boha už nebude věřit nikdo. Dnešní doba je ještě jiná. Dnes se nevyučuje ani teismus, ani ateismus. Vyučuje se, že si každý může věřit, čemu sám chce. Víra, nevíra, pavíra či pověra, to vše je prý soukromou záležitostí jednotlivce. Každý nechť má nerušenou svobodu vyznávat jakýkoli světový názor. Jediné, co se v této souvislosti požaduje, je tolerance, a to znamená, že nikdo nesmí svůj názor vyhlašovat za jediný správný, a tudíž závazný i pro ostatní spoluobčany.
Tento přístup naznačuje významný posun v lidském myšlení. Co tato na první pohled velkorysá tolerance znamená? Vezměme to nejprve z druhé strany: Nikdo nebude např. tvrdit, že každý řidič má právo na svou vlastní představu o pravidlech silničního provozu. Naopak, řidič je povinen seznámit se se stávajícími zákony a řídit se jimi. Proč? Prostě proto, že doprava je věc skutečná, a má co do činění se všemi zúčastněnými. Pokud ale o něčem řeknu, že je jedno, co si o tom kdo myslí, pak tím současně tvrdím, že je to záležitost nepodstatná, malicherná, neřku-li přímo zbytečná. A právě takový je postoj dnešní doby k náboženství a k metafyzickým otázkám vůbec. Současná náboženská tolerance vychází s předpokladu, že religiozní představy nemají s objektivní realitou nic společného. Objektivní realita je prý veskrze materiální povahy a je odkrývána výhradně vědeckým poznáním. Náboženství je tak vykázáno do sféry subjektivní neskutečnosti. Zdá se tedy, že naše vyspělá západní společnost se po staletích filosofických kotrmelců nakonec dopracovala k prachobyčejnému praktickému materialismu.
Nevěříte? Zkuste se postavit před školní tabuli nebo před televizní kameru s přednáškou o existenci Boha! Řeknou vám, že jste fanatik. Zkuste totéž s přednáškou o ateismu – a řeknou vám, že jste zmeškal dobu. A pak vám pustí každovečerní film, ve kterém hrdina překoná všechny překážky jen svou vlastní silou, umem a chytrým využitím techniky. Ani jednou neotevře Bibli, ani jednou se nepomodlí. A tím filmem vám řeknou tohle: „Je zbytečné řečnit – stejně žijeme, jako by žádný Bůh nebyl.“
Přesto lze identifikovat nejméně dvě skupiny, které jakoby nepochopily požadavky nové doby a stále chtějí poučovat ostatní o podstatě světa. Tou první skupinou jsou vědci věřící v evoluci, tou druhou pak křesťané věřící v Boha. Jak jedni, tak druzí jsou přesvědčeni, že to nějak se světem je, a že právě oni ví, jak to je. A protože se podle nich nejedná o subjektivní pocity, ale věc pravdivého poznání, logicky mají za to, že je třeba vzdělávat a že je třeba přesvědčovat, aby z neznalosti situace někdo nepřišel k úrazu. V tomto smyslu jsou křesťané s evolucionisty na jedné lodi. Samozřejmě že v obsahu svého chápání světa se obě skupiny radikálně liší. Evolučním vědcům jde o rychlejší pokrok společnosti a osvobození jednotlivce z pout pověr. Věřícím křesťanům pak jde především o vysvobození člověka z hříchu a tím pádem o jeho věčný život. Jak ti, tak oni předpokládají blahodárný vliv svého učení na lidskou společnost. V pohledu na jednotlivce se však oba myšlenkové systémy diametrálně rozcházejí: mají-li pravdu evolucionisté, pak celkem není řešit: vždyť v hrobě není ani radost, ani žal. Mají-li však pravdu křesťané, pak v sázce je všechno, neboť věčný život je hodnota, která hravě převáží všechno ostatní.
(2003-10-31, id=176)

PDF verze článku
Zpět na začátek