Filozofické – Jak se vytrácí dětství
Snad řekneme, že Člověk prostě vyroste a jeho dětství je nadobro pryč. Ale ozvěny dětství mohou doznívat daleko do dospělosti. Předložím vám jeden možný scénář:
Člověk vyroste, ožení se nebo vdá a založí si nový domov. Přesto se však dál vrací zpět do dětství, když občas navštíví své rodiče. Ti totiž dál žijí ve starém bytě, jehož bývalý dětský pokoj je teď vyhrazen pro návštěvy. Rodiče nenápadně stárnou a jeden z nich posléze odejde; i po letech samostatnosti je to pro Člověka překvapivě těžká ztráta. Ale život jde dál, stále jezdí do téhož bytu k pozůstalému rodiči, který nyní jakoby zastupuje i toho chybějícího.
Teprve když zemře i druhý z rodičů, je byt prodán a zabydlí se v něm někdo jiný. Už není kam a za kým jezdit. Z vzdáleného dětství zbývají už jen fotografie, pár knížek, kus nábytku a ušmudlaný plyšový medvídek, kdysi nejmilejší hračka. A Člověk sám zestárne, ulehne a zemře.
Pro někoho je to konec, jiný však odchází s nadějí, že v hrobě nebude spát navždy. Že se probudí v novém domově v Božím městě, kde se opět shledá se svým rodiči i všemi blízkými. Je to snad naivní představa, vědecky nepodložená bláhovost, ale je to pořád lepší než NIC.(2009-03-31, id=23)
PDF verze článku
Zpět na začátek