V biblickém příběhu o stvoření čteme, jak se Bůh postaral o to, aby člověk nebyl sám – stvořil ho jako muže a ženu. A tak už od počátku nebyl jen jeden, ale dva – na práci i na odpočinek, zkrátka na celý život. Žena měla být svému muži pravou pomocí. Žel, s příchodem pokušení se rajská idylka brzy zvrtla. Byla to právě žena, která povzbudila svého muže k neuposlechnutí Boží vůle. Společný život je nejen přínosem, ale také může být zdrojem problémů. Pádem prvních lidí do hříchu se lidské společenství vážně narušilo. Původně zamýšlená jednota a vzájemná pomoc se stala těžko dosažitelným cílem – a tak je tomu dodnes.
Na stránkách Bible si teď připomeňme, jak hřích začal kazit společenství mezi lidmi. Začněme ještě v zahradě Eden, těsně po spáchání prvního hříchu:
(Adamovi a Evě) se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.(Gn 3,7)
Zde máme první známky začínajícího odcizení mezi lidmi. Fíkové listy jsou první bariérou, která vstoupila mezi lidi. Dosud mezi Adamem a Evou nebylo tajemství, nyní se již musí jeden před druhým alespoň zčásti skrýt. Strach z odhalení se nás provází dodnes. Pokud jde o zdravý stud, který brání odhalení před cizími lidmi, je to v pořádku. Jestliže se ale nějakým způsobem skrýváme i před svým vlastním životním partnerem, pak je to hřích, kterým si ničíme vzájemný vztah. Sami sebe tak udržujeme v pocitu nenaplněnosti a přivoláváme na sebe pokušení nevěry.
Vraťme se ale k Adamovi a Evě. Když poprvé stanou na lavici obžalovaných před Božím soudem, vyjde najevo, jak prázdný je najednou vztah:
… „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12)
Vidíme, jak se Adam vytáčí, jak odmítá uznat svůj hřích, jak hází vinu na tu, kterou dostal od Boha jako vzácný dar. Adam s Evou zde nestojí před Bohem jako harmonická dvojice, jako jedno tělo, ale jako dva sobci, z nichž každý hraje za svůj vlastní prospěch. Právě tak vypadají často i naše vztahy – bývají postiženy ustrašenou soběstředností, pro kterou jsme ochotni druhého zradit.
Ve svém rozsudku Bůh potvrdil, že vztahy mezi mužem a ženou budou od té doby narušeny:
Ženě řekl: „…budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3,16)
Ničivá moc hříchu se projevila velmi brzy – nejen ve vztahu Adama a Evy, ale i v nenávisti mezi jejich dětmi. Vzájemná soutěživost mezi Ábelem a Kainem přerostla v nevraživost, a nevraživost vyústila v nenávist, kterou Kain dovršil vraždou svého bratra. Co však Kain získal? Především ještě větší samotu, neboť se stal psancem a štvancem.
Pokud bychom sledoval další osudy starozákonních patriarchů, viděli bychom, jak odcizení rozleptává jejich vlastní rodiny. Zmiňme třeba Izáka a Rebeku: na počátku jejich manželství byla velká láska; co z ní však zbylo v době, kdy jejich dospělí synové soupeřili o prvorozenectví? Zestárlý a nevidomý Izák byl podveden nejen svým synem, ale i Rebekou, která za Jákobem stála. Zmiňme Jóba, jenž ve své tragické situaci nenašel žádnou útěchu v té, která jediná mu zbyla, totiž ve své vlastní manželce. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu – hřích způsobil, že ačkoli žijí spolu, přece zůstávají sami.
Žít spolu, a přece každý zvlášť. Zamilovaný párek, držící se za ruce, si jistě takto svou budoucnost nepředstavuje, a přece to tak velmi často dopadá. Bible nám ukazuje příčiny, proč je tak těžké udržet si důvěrný vztah i poté, co pomine opojení zamilovanosti. Shrňme si ještě jednou, jaké postoje rozleptávají vzájemnou lásku mezi mužem a ženou. Je to soutěživost, která vidí partnera jako soupeře, s nímž je třeba bojovat. Jenže cenou za takové vítězství není nic menšího než smrt vzájemného vztahu. Je to také ostych, strach, který nutí oblékat si ochranné vrstvy a skrývat se za nimi i před tím, před kým bychom žádná tajemství mít neměli. To vede nakonec k tomu, že se již nestýkáme jako skuteční lidé, ale jako herci, kteří hrají své předepsané role. Skutečný člověk zůstává kdesi mimo hru, v ústraní a sám.
Bible však kromě špatné zprávy přináší i tu dobrou: situace není beznadějná; východisko z bludného kruhu hříchu a samoty díky Bohu existuje. Je nabídka usmíření s Bohem a přijetí do rodiny jeho dětí. Poslechněme si, jak to v apoštolských dobách zažili ti, kteří vyznali před Bohem svůj hřích a uvěřili v Ježíše Krista jako svého zachránce:
Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse… (Sk 2,44-47) Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. (Sk 4,32)
To není obraz samoty, ale radostného společenství mezi lidmi, kteří byli jedné mysli a jednoho srdce. Prokletí samoty je možné překonat i dnes – vyznejme svůj hřích a přijměme odpuštění. Staňme se Božími syny a dcerami. Staré věci pak pominou a naše vztahy budou jako nové. Nebudeme již spolu soupeřit, vždyť je o každého z nás dobře postaráno. Nebudeme se bát jeden druhého, vždyť sám Bůh nás přijal a očistil – a jestliže nám bylo odpuštěno, i my budeme druhým odpouštět. Do našich vztahů se vrátí vzájemnost, důvěra a průzračnost, a pro samotu už nezbude místo.