Velikonoční – Bože náš, proč jsi nás opustil?


Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Tento známý povzdech zazněl z kříže těsně před Kristovou smrtí. Vskutku tak úděsná scéna, jaká se tehdy odvíjela na Golgotě, zaháněla víru v mocného a dobrého Boha. Kde jsi, Bože – tak se možná ptali i mnozí z těch, kteří té odporné náboženské vraždě přihlíželi. Jak tohle můžeš dopustit?
Bože náš, Bože náš, proč jsi nás opustil… možná že o několik týdnů později měli tato slova na rtech ti, kteří sledovali Ježíše vzdalujícího se od nich vzhůru do oblak. A někdy se tak ptáme i my, zvláště když po dlouhou dobu mezi sebou či ve svém vlastním životě nevidíme žádné známky Božího působení.
Za takové pocity se ovšem nemusíme stydět – vždyť je vyslovil sám Boží syn. Musíme si ale připomínat, že se zřejmě nezakládají na pravdě. Tehdy v Jeruzalémě stačilo vydržet do nedělního rána – a všechno bylo zase jiné – Boží láska se mocně projevila v Kristově vzkříšení. Po nanebevzetí Páně stačilo opět počkat jen několik dní, než se Bůh předivně vrátil v podobě Svatého Ducha – a všechno bylo zase jiné.
A my – jak dlouho musíme čekat, než opět budeme svědky nějakého projevu Boží přítomnosti mezi námi? Možná jen pár dní, možná pár let.
Vydržme – je lepší si spolu s umírajícím Ježíšem upřímně povzdechnout, než se obrnit falešnou spokojeností a už nic nového neočekávat. On je přece schopen učinit neskonale víc, než co si dovedeme představit! (Ef 3:20-21) Proto vydržme, až On zase jednou učiní všechno jiné.
(2012-04-06, id=185)

PDF verze článku
Zpět na začátek