Církev – Proč nepřicházejí?

Před nějakými dvaceti lety jsem se zájmem četl populárně-vědecké knihy Ludvíka Součka. Možná, že některý z dílů jeho trilogie Tušení stínu, Tušení souvislosti a Tušení světla se nachází i ve vaší knihovně. Autor těchto knih tvrdil, že existence mimozemských civilizací je nejen docela možná, ale dokonce velmi pravděpodobná. Zcela logicky pak nadepsal jednu z kapitol otázkou: „Proč nepřicházejí?“
Já se ovšem v tomto příspěvku nebudu věnovat mimozemských civilizacím, alespoň ne v tom smyslu, jak o nich uvažoval pan Souček. Budu se věnovat civilizacím sice pozemským, ale mimokřesťanským. Otázka „Proč nepřicházejí?“ je i v této souvislosti velmi na místě. Vždyť my, příslušníci civilizace křesťanské, si často připomínáme, že jsme ti jediní na správné cestě, že my jsme ti ospravedlnění a uzdravení a spokojení a šťastní a bohatí atakdále. A ne-li tak docela, pak skoro uzdravení a skoro spokojení a skoro bohatí. A co nám schází teď, to jistě v budoucnu dostaneme ve vrchovaté míře. My jsme přece ti vyvolení Boží, ke kterým by ostatní logicky měli vzhlížet s obdivem a s nadějí, že se k nim budou moci co nejdříve připojit.
Proč tedy nepřicházejí?
Připomínáme si výrok Pána Ježíše, který pravil, že „pole už zbělelo ke žni“. A jestli úroda dozrála, pak jediné, co chybí, jsou dělníci, kteří by ji sklidili. Mimokřesťané tedy nepřicházejí jen proto, protože my nejsme ochotni jim pomoci. Oni prý už toužebně čekají na tu chvíli, kdy se nad nimi smilujeme, podáme jim ruku a zachráníme je.
Posuďte sami, zda je to pravda. Mnozí věřící jsou opravdu spokojeni s málem, a více či méně pravidelná docházka na nedělní bohoslužbu jim zcela postačuje. Na druhou stranu, mnozí křesťané využili a využívají nejrůznějších možností, jak své spoluobčany oslovit evangeliem. V dnešní době máme svobodu i prostředky k tomu, aby snad každý obyvatel naší země slyšel o možnosti spasení. Evangelium je vysíláno rozhlasem, promítáno v kinech, nabízeno letáčky v poštovních schránkách, vysvětlováno kolegům na pracovištích a tak dále. Jenže výsledek všeho toho úsilí je až na výjimky nepatrný.
A tak se ptám – Proč nepřicházejí?
---
Přečtěme si nejdříve příběh o muži, který sice ke Kristu přišel, ale nakonec zase odešel, 19. kapitolu Matoušova evangelia, verše 16 až 22. Začátek tohoto krátkého příběhu zní velmi slibně. K Ježíši přišel neznámý člověk s otázkou, co má dělat, aby získal věčný život. Jak bychom dnes byli rádi, kdyby za námi s touto otázkou přišli naši příbuzní, sousedé, spolužáci či kolegové v práci. Cožpak bychom jim nebyli rádi ukázali cestu k věčnému životu? Jak ale čteme dále, ani takto slibný začátek ještě nemusí mít dobrý konec. Kristův požadavek byl totiž pro onoho muže tak těžký, že ho nedokázal přijmout: „Prodej, co ti patří, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi.“
Ježíš řekl tazateli asi toto: Vyměň svůj majetek! Zbav se toho pozemského, toho, co držíš v ruce, co vidí tvé oči a co zvoní tvým uším. Zbav se toho, kvůli čemu jsi vážený mezi lidmi. Vyměň to za poklad nebeský, který je sice bezpečný před zloději, ale který není vidět, není slyšet, nemůžeš se ho dotknout a nebudeš se s ním moci chlubit před lidmi.No řekněte, byl to dobrý obchod nebo ne? Zisk nebo ztráta? Muž stojící před Ježíšem zřejmě tuto výměnu považoval za ztrátu, a proto odešel. Přítomný majetek mu byl cennější než nabízený majetek nebeský. A tak sice přišel, ale když zjistil, o co jde, zase odešel.
Musíme si uvědomit, že následování Pána Ježíše Krista vždy znamená určitou ztrátu. Je to přece cesta kříže, nebo snad ne? Je to cesta pokory, cesta oběti a odříkání se. Jistě, na konci této cesty čeká nesmírný zisk, ale je to odměna pro ty, kdo vytrvají v boji. A teď považme, jak křiklavě odlišný je duch dnešní doby, který nám radí: „Užij si tady a teď! Zkonzumuj co nejvíc zboží, zážitků a vzruchů! Neobětuj dnešek pro zítřek, ale zítřek pro dnešek!“
Co mohou křesťané nabídnout pokolení, které hledá okamžité uspokojení? Jak oslovit lidi, kteří se pramálo starají o to, co s nimi bude za deset let, natož po smrti? Kterým je putna do nějakých Božích soudů?
Což takhle evangelium trošku upravit! Je-li poptávka po přítomných užitcích, pak nabídněme materiální požehnání, pevné zdraví, vyřešení osobních problémů, skvělé přátele, úchvatné duchovní zážitky nebo alespoň pokoj v duši. A je patrné, že nejrychleji dnes rostou právě ty sbory, které ve svém učení kladou důraz na hmatatelný prospěch a krásné zážitky. – Vzpomeňme na onoho bohatého muže z evangelia. Jak snadno bychom ho touto metodou získali! Vždyť bychom mu slíbili ještě víc než doposud měl! Žádné oběti, jen další zisky. Jenže bychom ho tím nezískali na cestu následování Ježíše Krista.
Co tedy máme nabídnout lidem, kteří hledají bezprostřední zisk? Dejme jim to, co jim opravdu můžeme hned teď dát: trochu pozornosti, kousek porozumění a snad i špetku naděje. Ovaňme je duchem Kristovým, kterého přece v sobě nosíme už teď, v každé přítomné chvíli.
---
Uvažování o druhé příčině, proč k nám lidé nepřicházejí, uvedu malou vzpomínkou. V dobách komunistické vlády nás sdělovací prostředky informovaly o dění ve světě velmi zvláštním způsobem: co se dělo u nás a na východ od nás bylo dobré, co se dělo na západ bylo špatné. Samo Rudé právo psalo o událostech v kapitalistických zemích v rubrice s příznačným titulkem: Ze světa násilí a bezpráví. Tehdy jsem se sám sebe ptal: Proč k nám tedy ti chudáci ze Západu nepřicházejí? Proč naopak naši lidé emigrují k nim? Dnes už to víme. Rádi bychom ale také věděli, proč nekřesťané nepřicházejí k nám, do rodiny křesťanských církví. Proč nepřicházejí, aby byli zachráněni?
Zkusme se ale zeptat jinak: Nestojí mezi námi a jimi nějaká železná opona? Známe je opravdu? Víme, čím žijí, co potřebují, co je trápí? Nebo se raději opevňujeme ve zjednodušených poučkách? Neklameme sami sebe?
Vzpomínám si, jak jsem před léty navštívil hrad Děvín u Bratislavy. Zřícenina na kopci nebyla ničím zvlášť výrazná, o to větší dojem na mě udělala řeka tekoucí pod ní. Tvořila totiž hranici toho, čemu se tehdy dávala vznešená jména jako socialistický tábor, pokrokový svět a podobně. Skrze několikero vrstev ostnatého drátu jsem pozoroval skupinku Rakušanů, kteří na druhém břehu bez zábran zajeli autem až k vodě, volně se procházeli a dívali se na tu naši klec. Byl to jeden z momentů, kdy jsem začínal chápat, proč nepřicházejí. Viděli na vlastní oči, jak vzdálená je životní realita od krásných slov našich politických představitelů. Nevěřili nám.
Právě v nedůvěře vidím druhý důvod, proč lidé nepřícházejí. Zkrátka nám nevěří. Považují nás za pomatence, kteří se nechali polapit do sítě bludných představ. Mají nás za pokrytce, kteří vedou svaté řeči a přitom žijí hůř než oni. Domnívají se, že církev se ve skutečnosti nezajímá o ně, ale o jejich peníze.
Je to pravda? Není to pravda? Chceme vykřiknout kategorické Ne!? Dejme pozor, ne každém šprochu bývá pravdy trochu …
Je-li to tak, strhněme tu železnou oponu a budujme mosty důvěry. Poznávejme, jak a čím žijí naši nevěřící spoluobčané, a nechme zase je nahlížet pod naši pokličku. Připravme se na to, že třeba budeme trochu pooopravit své představy, a dejme do souladu naše slova a skutky. Nabízejme přátelství. Kéž bychom se pro nevěřící lidi stali důvěryhodnými partnery.
---
V tom všem se ale mohu mýlit a můžete se mýlit i vy. Rozhodně by ale nebylo na škodu si přiznat, že nám získávání učedníků moc nejde. Ještě že evangelizace není v první řadě naším, ale Božím dílem.

Evangelijní epizoda o bohatém muži, který přišel a zase odešel, má ještě malou dohru. Ježíš řekl učedníkům, že snáze projde velbloud uchem jehly, než aby vešel bohatý do nebeského království. Učedníci z toho byli zděšeni a ptali se: Kdo tedy může být spasen? A Ježíš jim odpověděl: co je u lidí nemožné, u Boha možné je. – Ano, i dnešní lidé, kteří žijí kolem nás, mohou uvěřit, a skutečně se tak děje – nakonec i já jsem jedním z nich. Jsou to malé zázraky, kdy se zdánlivě nemožné stává skutečností. Boží moc to dokáže – a tím se nechme povzbudit.

(2001-09-30, id=177)
PDF verze článku
Zpět na začátek