Církev – O (ne)jednotě církve
Od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu, proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!
(Mk 9:6-9)
To pověděl Ježíš o svazku muže a ženy. Za společenství svých učedníků se modlil ke svému otci těmito slovy:
„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.
(J 17:20-23)
Pro tvrdost lidských srdcí dovolil Mojžíš rozvod manželství; co ale rozkoly mezi Kristovými učedníky? Již dva tisíce let církev generuje nové a nové tradice, štěpí se na denominace, svobodné sbory a nezávislé hloučky. A skoro se zdá, že čím menší je hlouček, tím méně vnímá, že tady není něco v pořádku.
Soužití muže a ženy nikdy není bezproblémové, stejně jako soužití mezi bratry a sestrami v Kristu. Povahové odlišnosti, zlozvyky, tvrdohlavost, ale zejména pýcha narušují jednotu. A někdy se dopouštíme tak drtivých hříchů, že takřka nutíme partnera k odchodu. A přece povolání k jednotě stále platí: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!
Pro tvrdost srdcí se lidé zraňují a rozcházejí, ale neměl by to být rozchod nadobro, s rozlukovým lístkem v ruce a s pohledem upřeným k nějakému novému počátku. Je totiž jen jeden počátek, a to ten, kdy Bůh spojil, k tomu bychom se měli vracet. Proto čiňme pokání a vyhlížejme, zda důvody rozkolu už nepominuly a zda již nenastal čas k obnovení jednoty. V narušeném manželství, ale i v rozdělené církvi.(2013-04-13, id=196)
PDF verze článku
Zpět na začátek