Církev – Svoboda s trpkou vůní pohrdání
Od vzrušených událostí listopadu roku 1989 uplynulo již dlouhých 25 let. Co se tehdy vlastně stalo? To, co po léta vypadalo tak nepohnutelně, se nám najednou bortilo před očima. Lidé na náměstích se přestali bát vyjádřit veřejně svůj názor, redaktoři v rozhlase začali pouštět písničky zakázaných
zpěváků, ve vestibulech metra křesťané nebojácně svědčili kolemjdoucím o své víře. Tak k nám přišla svoboda. A díky Bohu, je s námi dosud.
Z pohledu křesťana je ovšem zklamáním, že doba svobody nenaplnila naše kostely a modlitebny novými lidmi, přestože se dnes evangelium šíří tiskem i internetem, z rádia i televize. Jenže naše současná náboženská svoboda není příznakem zájmu společnosti o duchovní život. Je to spíše naopak.
Před Listopadem komunistická moc prosazovala své vlastní evangelium
, svoji vlastní vizi ráje na zemi. Komunisté měli své kazatele, obřady a chorály. Církev vnímali jako ideologického protivníka. Právě tím, že s ní bojovali, jí nepřímo a nechtěně přiznávali důležitost. Pověst církve jako mírně protistátního živlu
mohla dokonce některé lidi přitahovat.
Dnes je tomu jinak. Česká společnost se točí kolem peněz, konzumu a zábavy; vše ostatní se v očích většiny národa zdá být irelevantní, nedůležité. Právě proto je věřícím dopřána svoboda – svoboda z nezájmu o malichernosti.
25 let po Listopadu to vypadá, že křesťanství je jen podivným koníčkem nevelké hrstky staromilců. Paradoxně je tak dnes církev možná v horší pozici než v dobách útlaku. Můžeme to ještě změnit?(2014-11-18, id=211)
PDF verze článku
Zpět na začátek