Církev – Církev "po naszymu"


V severovýchodním cípu naší republiky leží kraj, kterému se říká Těšínsko. Jak název napovídá, jeho srdcem je město Těšín. Jde o pohraniční kraj, kde se po staletí mísil český živel s polským. Ostatně, samo město Těšín je dnes rozděleno státní hranicí: větší část leží v Polsku, zatímco menší, Český Těšín, je na našem území.
Těšínsko má některé zvláštnosti, kterých si návštěvník z vnitrozemí nemůže nevšimnout. Jsou to například rozptýlená venkovská sídla, která nejsou semknuta do ulic, ale jakoby volně rozhozena po krajině. Další výraznou zvláštností je místní nářečí. Není to ani čeština, ani polština, ale jakýsi mix z obou jazyků. Tamější lidé říkají, že mluví po naszymu, tedy po našem. Ale nebojte se, domluvíte se s nimi třeba i tou pražskou češtinou.
Ale proč o tom mluvím – je samozřejmě a správné, že komunita lidí, kteří dlouhodobě žiji pospolu, si časem vytváří své vlastní obyčeje, ano i to své nářečí. Dříve byly jednotlivé regiony ještě více rozrůzněné než dnes, kdy centrálně šířená kultura vytlačuje místní tradice. Kdo z mladých dnes chodí v místních krojích? Raději poskakují v exotických rytmech zámořských dý-džejů.

K naší tradiční kultuře patří i církev. Podobně jako jsou jednotlivé, navzájem odlišné regiony spojeny v jeden státní útvar, tak jsou včleněny i v jednu církev. Ta by měla respektovat místní tradice a pokud možno na ně i vhodně navázat. Církev by neměla svazovat příliš striktními předpisy, na druhou stranu, nemůže ponechat místní komunitu zcela samu sobě. Je třeba hledat zlatou střední cestu mezi uniformitou na jedné straně a rozdrobeností na straně druhé, aby se např. každá diecéze nebo každý seniorát nestal samostatnou církví po naszymu.

Zatímco tradiční kulturní diferenciace jednotlivých regionů je přirozená a zdravá, je otázkou, zda to platí i o rozdrobenosti křesťanství na jednotlivé denominace. Není přece tak docela v pořádku, když např. v malém městě působí dva ochotnické spolky nebo dva turistické oddíly, a to jen proto, že někteří lidé mají vůdčí ambice a nechtějí ustoupit v zájmu zachování jednoty. Podobně i rozdělenost církve Kristovy do jednotlivých denominačních klubů je spíše ostudou než pomocí naší sekulární společnosti.
Na již zmíněnou kulturní globalizaci sice můžeme žehrat, ale rozhodně ji nemusíme sami urychlovat. Jak? Třeba i tím, že svou rozhádaností shazujeme kredit místních tradičních zvyků a aktivit – ano, i těch církevních. Nedivme se potom, že lidé e budou raději sytit holywoodskou zábavou, globálními konspiračními teoriemi, nebo východní mystikou – čímkoliv jiným, než námi dehonestovaným místním folklórem. A nakonec se vytratí i to roztomilé nářečí po naszymu.

(2015-08-02, id=250)

PDF verze článku
Zpět na začátek