Církev – Lidská vrtkavost


Z evangelií se dozvídáme o působení Ježíše Krista mezi lidmi. Čteme o tom, co dělal a co říkal. Vidíme ale i reakce lidí – a ty byly velice různé. Někteří ho milovali, jiní nenáviděli. Některé příběhy ukazují, jak proměnlivé byly postoje Ježíšových současníků. Při jeho prvním vystoupení v Nazaretu ho nejdřív obdivovali, za chvíli zuřili a pokusili se ho zabít. Podobné to bylo při jeho poslední návštěvě Jeruzaléma – nejdřív ho vítali v královském průvodu, o pár dní později křičeli na Piláta: Ukřižuj!
Prudké reakce jednotlivců i davu jsou svědectvím o tom, že se Ježíš dovedl trefovat do černého. Mluvil k lidem bez obalu slova laskavá i tvrdá. Mnohým prokázal neuvěřitelná milosrdenství, při kterých nebylo možné zadržet slzy. Tytéž skutky ovšem zase jiným dokázaly nepříjemně hnout žlučí.
Proto se divím, že dnes dokážeme naše křesťanská shromáždění prospat. Někteří doslova, jiní ve svých myšlenkách bloumají kdesi daleko. Po skončení bohoslužby si povídáme o čemkoliv, čerstvě slyšené slovo však ignorujeme – jako by se nic nestalo, jako by nic nebylo řečeno. Jsme nějak otupělí, s námi – jak se zdá – prostě nic nepohne. Co je to za podivnou malátnost?
Není divu, že do našich shromáždění málokdy přijde někdo nový – co by tam vlastně hledal, že. Vždyť sami jsme svědectvím o tom, že se tam nic zajímavého neděje. Naše bohoslužba nikoho nepotěší, ani nikoho neurazí, natož aby rozzlobila. Nesme ani studení, ani horcí.
Pane, neopusť nás v naší netečnosti, ale přijď a probuď nás – uzdravuj, poučuj, ano i rozčiluj! Zatřes námi důkladně, pohni naším svícnem! Pak budeme zase tvým lidem a ty budeš uprostřed nás. A lidé to uvidí, neboť to nebude možné skrýt.
(2016-01-31, id=257)

PDF verze článku
Zpět na začátek