Církev – Umíráček


Poklidnou vesnicí se rozléhá hlahol zvonů. Jejich zvuk vychází z kostelíku k pohledání: Čerstvá fasáda a zdobené dřevěné vstupní dveře zvou každého k návštěvě – pravda, pokud by nebyly zamčené.
Zvony zvoní ráno, zvoní večer a občané si na jejich zvuk už tak zvykli, že ho ani nevnímají. Vsí se nese hlas zvonů, ale v domácnostech hrají a blikají televizory. Lidé už neví, že je ranní zvony zvou k návštěvě bohoslužby, netuší, že večerní zvonění připomíná starý zvyk pokleknout a poděkovat Bohu za uplynulý den.
Tytam jsou doby, kdy církev udávala tempo života, kdy kostel byl středem vesnice a pan farář nejváženějším občanem. Dnes chodí na mši – doprovázeni nezájmem sousedů – ti poslední z věrných. Církev stále ještě vlastní budovu kostela, ale lidské duše už ztratila. A ten zvon nahoře ve věži je jejím vlastním umíráčkem.
(2002-07-31, id=76)

PDF verze článku
Zpět na začátek