Asyrský král Salmanassar III., který žil v 9. století př.n.l., zaznamenal v jednom ze svých nápisů, že jistý Chazael nastoupil na aramejský trůn. Kdo byl onen Chazael? Asyrský král píše doslova, že „Chazael, syn nikoho, se zmocnil trůnu“. To je divné, Syn nikoho? Je snad nějakou ctí, být synem nikoho? Jistěže ne, dobrý původ je podstatnou součástí identity každého člověka. Alespoň ve starověkých dobách tomu tak bylo.
Vždyť snad každá biblická postava má uvedeno jméno svého otce a někdy i matky. Každý je přece dítětem svých rodičů. Ani Adam, první člověk, nepřišel zkrátka: je o něm napsáno, že „byl od Boha“. Význam Ježíše Krista Bible podtrhuje i tím, že vypočítává všechny jeho předky, od Adama přes Abrahama a krále Davida. Proto Ježíš často sám sebe označoval za „Syna člověka“. Byl však rovněž Synem Božím, což je titul ještě vznešenější. Syn člověka i Syn Boha.
Ale proč byl Chazael synem nikoho? Salmanassar III. ho zřejmě takto tituluje s určitým despektem. Chazael nepocházel z královského rodu, neměl vznešené předky. Kde se vzal, tu se vzal, byl jedním ze služebníků aramejského krále Ben-Hadada, proti němuž se posléze spikl, zabil ho a tak se zmocnil trůnu. Syn nikoho tak nakrátko vstoupil do dějin.
V dnešní době se již na původ člověka mnoho nehledí. Žijeme každý sám za sebe, zkoušíme, co umíme anebo neumíme, ale svými předky, svými kořeny se už nechlubíme. Každý sám za sebe hrajeme svou roličku na jevišti dějin. Nejsme snad také synové a dcery nikoho?
Díky Bohu že nejsme. V Kristu Ježíši Jsme přece děti Boží! Ano, jako synové a dcery toho nejvyššího panovníka se za svůj rodokmen rozhodně stydět nemusíme.