Na postavě judského krále Jóaše může pozorného čtenáře biblických dějin, konkrétně 12. kapitoly 2. královské, zaujmout hned několik věcí. Předně, byl korunován králem ve věku pouhých sedmi let. Je zajímavé si představit sedmileté dítě sedící na trůnu a vydávající rozkazy armádě a velmožům. Patrně ale měl mladý král v tak útlém věku omezené pravomoci a byl spíše symbolickou hlavou státu, tak jak to nyní vidíme například na evropských konstitučních monarchiích.
V době, kdy dospěl a v ruce už držel skutečnou moc, vydal rozkaz k rozsáhlé renovaci Božího chrámu. V tomto úmyslu musel překonat i poněkud překvapivou liknavost kněží, kteří se spokojovali se svými výsluhami, přičemž zchátralost stavby a jejího vybavení je zřejmě příliš netrápila. Jóaš spolu s veleknězem Jójadou zorganizovali celonárodní sbírku na opravu a za pomoci získaných prostředků pak zruční řemeslníci provedli všechny potřebné práce.
Text ještě ke královským zásluhám přidává odvrácení vpádu syrského vojska. Pravda, nestalo se tak udatným vítězstvím na bitevním poli, ale spíš úplatkem – král vzal poklady nashromážděné jeho otci a poslal je nepříteli jako poplatek za to, že zase odtáhne.
Celkově však popis Jóašova kralování vyznívá celkem příznivě. Ano, nevymýtil zcela modloslužbu, to historik přiznává, ale která ze slavných postav dějin Izraele byla zcela bez chyb? Není proto divu, že byl pohřben v městě Davidově, na pohřebišti králů.
Témuž králi je věnována rovněž 24. kapitola 2. knihy letopisů, neboli Paralipomenon. Zde je ovšem králův život nahlížen v ostřejším světle. Byl zbožný, ano, jen dokud žil kněz Jójada. Po jeho smrti král odmítl chrámovou bohoslužbu a začal se klanět pohanských bohům. Jako představitel státu tak sváděl lid ke hříchu. Proroka Zachariáše, který na tuto situaci upozorňoval, král nechal zavraždit. Ano, to byl ten poslední z řady zabitých proroků, o nichž se zmiňuje Ježíš ve své řeči k farizeům v Matoušově evangeliu:
… svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. (Mt 23:31-35)
A ono odvrácení syrského vpádu bylo podle líčení knihy letopisů také velmi neslavné. Syřané přitáhli v malém počtu, ale právě pro Jóašovo odpadnutí Bůh dopustil, aby se stali vážnou hrozbou. Přemohli judskou přesilu, pobili judské velmože a vyrabovali chrámové poklady. Král byl v boji raněn, ale vzápětí ho ubili jeho vlastní služebníci v pomstě za smrt proroka Zachariáše. Jóaš byl pohřben v městě Davidově, ano, ale ne po boku svých předchůdců. Čestnější místo patřilo knězi Jójadovi, královu opatrovníkovi, který jej učíval chození po Božích cestách. Žel, Jóaš je brzy opustil.
A tak nám Písmo svaté zanechalo a předkládá dvojí líčení života jednoho z judských panovníků. Jedno poměrně příznivé, druhé zřetelně negativní. Tím, že hledíme na jednoho člověka dvěma pohledy, vzniká dojem, že Jóaš byl mužem dvou tváří. Ale na rozdíl od nás lidí se Boží pohled nezastavuje na povrchu, ale proniká přímo k srdci. On vidí každého z nás takového, jací opravdu jsme – bez příkras i bez stínů. Ne pro naše masky, ale pro nás samotné přichází s nabídkou odpuštění a s milostí nového začátku. Díky za to, Pane Ježíši.