Někteří z proroků starozákonní doby na nás dnes mohou působit jako zdatní řečníci, protože se nám v Bibli dochovaly obsáhlé sbírky jejich výroků. Prorok Elijáš naproti tomu působí dojmem muže činu, který mnoho řečí nenadělal, zato jeho skutky byly mimořádné. Kolem jeho osoby se děly divy a kouzla podobného ražení, jaké známe z našich dětských pohádek. Zlí byli trestáni, ale dobří okoušeli nadpřirozené dobro. Džbánky s olejem nevysychaly, z pár chlebů se najedlo 100 mužů, mrtví ožívali.
Jednou Elíša dohlížel na přípravu oběda pro početnou komunitu proroků. Byla doba nedostatku potravin a tak museli vzít zavděk tím, co našli na polích a loukách. Nezkušený mládenec ale natrhal a vmíchal do polévky i jedovaté kořeny. Když trochu snědli, ulekli se a volali na Elíšu: „V hrnci je smrt!“
Za běžných okolností by ji prostě vylili a připravili by si jiný pokrm, ale v době hladomoru byla polévka vzácná. Prorok Elíša si věděl rady: poručil, aby donesli trochu mouky a vhodil ji do polévky. Ta se uzdravila a proroci ji snědli až se olizovali.
Může snad mouka neutralizovat jed v pokrmu? Normálně ne, a právě proto je tento příběh zapsán. Stal se zázrak. Bůh se v nouzi dovede postarat o pomoc – to je poselství tohoto příběhu.
O mnoho let později pověděl Pán Ježíš o svých následovnících:
„Vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane.“
Elíšovi žáci to už znali.